Pro mnohé, například historika Jiřího Prokopa, přitom není možné se smířit s tím, že česká, ale i slovenská vláda vynechala ze série oslav letošního osmičkového roku letopočet 1938. „Nemá význam jen pro nás, jeho význam je celosvětový,“ tvrdí Prokop. Nebýt hlavně britské usmiřovací politiky, bylo by podle něj možné ještě tehdy zastavit Hitlera. „A tak odvrátit všechny hrůzy, které přinesla druhá světová válka,“ řekl Prokop. Podle spolumajitele vydavatelství Toužimský-Moravec, které knihu vydává, Michala Moravce, to může být i kvůli domácí politické situaci. „Současná naše vláda funguje hlavně tak, aby prostě ‚byla‘ a vyhýbá se, pokud je to možné, všem konfliktním problémům,“ sdělil ParlamentnímListům.cz Moravec. To je ale podle Prokopa chyba: „Válka je černobílá záležitost, v níž není místo pro kompromisy. Můžete stát jen na jedné ze dvou stran. A i podle postojů, jaké kdo má k rozhodnutím o poválečném uspořádání, se dá poznat, na čí straně by během války byl,“ tvrdí Prokop.

Historikům také dodnes chybí to, že se tzv. sudetští Němci na rozdíl od exprezidenta Havla neomluvili za své zločiny na Češích. Což právě v těchto dnech, kdy si připomínáme kulaté a významné výročí okupace československého pohraničí Německem, Maďarskem a Polskem, působí velmi citlivě. „Samozřejmě, že mi chybí přiznání se německých obyvatel žijících v českém pohraničí za svou podporu nacistickému předválečnému i válečnému teroru. To vše bylo důsledkem roku 1938 a válečných let, za které nese vinu jediný národ – Německo. A Němci v pohraničí loajální byli. Milion a dvě stě tisíc z nich dostalo německou medaili za aktivní účast na osvobození zpod Čechů. Logicky předpokládejme, že ji dostávali hlavně muži. Stejně jako jich ale bylo i jejich manželek, družek nebo přítelkyň, matek a stejně tolik dětí. To je vlastně celá německá populace žijící v tu dobu v naší republice. Ti všichni souhlasili s německou agresivní politikou. A pokud mohli, volili ji,“ uvedl Moravec.

Jeho kniha obsahuje autentické vzpomínky několika set vybraných Čechů na dobu vyhnání svých rodin z domovů. Většina z nich je velmi dramatická, až bojová, válečná, a věrně popisuje utrpení českých hraničářů, na kterých zfanatizované sudetoněmecké obyvatelstvo pořádalo místy doslova hony. „Mému otci Němci vyhrožovali, že jeho hlavou bude flastrována silnice,“ vzpomíná například Miluše Peková z Vimperka. „Když jsme utekli, Němci nám vytřískali všechna okna v domku přitom řvali: ty český pse, dobře, že jsi utekl, my bychom tě zabili,“ popsal zase nejdramatičtější okamžiky svého života Václav Hříbat z Košťan u Teplic.