Předčasné sněmovní volby v roce 1998 přinesly poměrně těsný souboj dvou legend polistopadové české politiky. Miloš Zeman a Václav Klaus dokázali uchvátit většinu domácích voličů, divoké dostihy s vysokou volební účastí takřka tří čtvrtin oprávněných voličů sice vyhrála s 32,3 procenta hlasů Zemanova ČSSD, Klaus s ODS ale získal solidních 27,7 procenta a Zemanovi tak výrazně ztížil sestavení vlády. Přitom největší pravicovou stranu výrazně poškodil tzv. „sarajevský atentát“, po kterém se z ní odštěpil nový subjekt – Unie svobody, do kterého Klausovi utekla většina výrazných tváří. V médiích se navíc veřejně propíralo podivné financování ODS a údajné utajené švýcarské konto, kam se měly odklánět peníze z privatizace. Každý dospělý člověk v republice se trpce usmíval, když četl o jménech Lájose Bácse a Radžíva Sinha, fiktivních dárců strany. Volební výsledek Klausovy partaje tedy lze vzhledem k okolnostem považovat za dobrý.
Povolební patová situace zdánlivě neměla řešení. Zeman získal 74 mandátů ve dvousetčlenné sněmovně, nalevo ale neměl žádné spojence. V tomto prostoru jej tlačili Grebeníčkovi komunisté se svými 24 křesly. Případnou koalici se středopravými stranami znemožnil jejich odmítavý postoj k osobě tehdejšího šéfa ČSSD. Lidovec Josef Lux s 20 mandáty a šéf Unie svobody Jan Ruml s 19 samozřejmě odmítali také případnou koalici s Václavem Klausem. Ze sněmovny vypadl Miroslav Sládek, který by ovšem pravděpodobně stejně k řešení situace žádným způsobem nepřispěl, neboť měl „v lásce“ jak Klause, tak Zemana a nejraději by vládl sám.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
