Při porovnávání politických režimů je obvyklé zdůrazňovat, v čem se liší. Neprávem se bagatelizuje, v čem jsou si podobné. Jelikož změnu režimu vždy provázejí komplikace, „potíže růstu“, nereálná předsevzetí, tudíž i nenaplněná očekávání, je třeba neustále opakovat, z jakého „pekla“ jsme se změnou režimu zachránili. Konstatovat, v čem je život v dnešním režimu stejný jako v tom minulém, znamená zpochybnit smysl revoluce. A zpochybnit smysl změny, jež je prakticky nevratná, znamená být nevítaným poslem špatné zprávy.

Někdy v osmdesátých letech mi sochař a grafik Jozef Jankovič, který se znelíbil režimu, popsal konverzaci s vyšetřovatelem StB: „Co vám stále vadí? Podívejte se na ty lidi dole na ulici, jak se spokojeně procházejí a nakupují…“ Vzpomněl jsem si na ten příběh, když jsem nedávno dostal podobnou otázku od redaktora České televize: „Vysvětlete mi, jak jste to myslel, že máme totalitu. Chci to pochopit…“