Vládce světa? Analytik poukazuje na indicie, které nepotěší ty, kteří věří na nadvládu USA po celé zeměkouli

23.03.2015 13:51

Analytik Jan Campbell v komentáři pro ParlamentníListy.cz poukazuje na fakt, že zatímco se do sebe zaklesly Západ a Rusko, neutrální pozice Číny zajistí této velmoci mnohem větší vliv. Konflikty mezi Čínou a Ruskem se dle něj čekat nedají, a jakkoliv mohou USA počítat s větším propojení s Evropou, podobný manévr se jim na západ od nich – V tischooceánském prostoru – nepodaří.

 Vládce světa? Analytik poukazuje na indicie, které nepotěší ty, kteří věří na nadvládu USA po celé zeměkouli
Foto: Radim Panenka
Popisek: Miloš Zeman s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem ve Velkém lidovém paláci v Pekingu
reklama

Zatímco demokratické jaro v Tunisu končí v krvi více než dvaceti mrtvých, řecký ministr financí děkuje satirikovi Janu Boehmermanovi za zfalšování videa se zvednutým prstem, Uber, o kterém jsem již dvakrát psal, prohrál další soudní kolo v Německu, nevzdává se a chce se dále soudit, ECB odešla z finančního a zašla na politické pole EU, které EU z nedostatku nezávislosti a strachu vyklidila, Ukrajina se připravuje na další horké jaro a léto, záměnu a výměnu formálních lídrů a nové výzvy. Vše se podobá minulosti.

       Výzvy byly i v minulosti důvodem pro vznik historek a mýtů o záměně nebo výměně ruských carů v době nepopulárních reforem, nejasného následnictví nebo na prahu války. Nedávno jsme měli možnost číst a slyšet neuvěřitelná vysvětlení a spekulace o jedenáctidenním „zmizení“ prezidenta Putina z televizní obrazovky. Dokonce toto „zmizení“ svérázně vysvětloval z exilu bývalý poradce prezidenta Putina a vložil do kontextu neexistující demokracie v Ruské federaci, protože něco podobného není na Západě možné. Pro oživení paměti nechť slouží proto několik vět o pěti ruských carech. Po nich se vrátím ke krátké rozvaze o dnes již jistém vítězi v boji o Ukrajinu, Číně, a s ní spojených výzvách.

        První sluchy o výměně cara po smrti Ivana Hrozného se objevily v roce 1584. Carem milovaný syn Ivan se na trůn nedostal. Zato třetí syn Fjodor Ioannovič, který byl znám jako blahoslavený. Fjodor Ioannovič měl ale slabé zdraví a neměl schopnosti k řízení říše. Přesto vydržel na trůnu 14 let, protože říši vedl jeho švagr a rádce Ivana IV., Boris Godunov. Není divu, že se šířily historky o záměně cara v mládí, když v roce 1592 porodila Irina Godunova dceru Feodosii. Lid začal mluvit o narození chlapce, kterého prý Godunov vyměnil za dívku. Sluchy skončily po 9 měsících, když Feodosia umřela a objevilo se mnoho pretendentů na syna Fjodora Ioannoviče.

         Alexej Michajlovič Romanov, který se dostal na trůn v roce 1645, byl také cílem mnoha informačních ataků. Ty se objevily již během carství jeho otce, Michajla Alexejeviče, který se dostal k moci po smutě. Smutou se nazývá období zmatků, vláda samozvanců, především v období ruských dějin z let 1587 až 1613. V té době vymřela v Ruském carství dynastie Rurikovců a po ní nastoupili Romanovci. Mezitím však vládli samozvanci, kteří prohlašovali, že jsou legitimní držitelé carského trůnu.

         Nejvíce mýtů a sluchů se týká Petra I. „Protože miluje vše německé, znamená to, že je Němec.“ Proto jsou mýty a sluchy spojené s Petrem I. založeny na záměně chlapce Němci. Traduje se, že záměnu udělala sama císařovna Natalija Kirillovna ze strachu před mužem, který čekal, že mu porodí syna. Zlé jazyky dokonce mluví o Franz Lefortovi a také o švédské královně Kristině, která měla zabít cara a zaměnit za svého člověka.

      Podobné mýty a sluchy se vztahují i na Pavla I., syna Kateřiny II. Pavel I. byl také přívržencem všeho evropského. Stal se císařem, protože Kateřina II. první dítě porodila mrtvé. Pavel I. se narodil po desetiletém manželství Kateřiny a Petra III. Je možné se dočíst, že opravdovým otcem Pavla I. byl hrabě Sergej Vasiljevič Saltykov. Romanovci zaujali humorný

přístup k těmto mýtům a sluchům. Alexandr III. se dokonce vyjádřil slovy: Sláva Bohu, jsme Rusové. Jsme zákonní. 

         Alexandr I., syn Pavla I., nebyl výjimkou, až na to, že se o jeho záměně začalo mluvit až po jeho smrti. Oficiální verze o smrti Alexandra I. uvádí rok 1825, a převoz mrtvoly cara do Moskvy 4 měsíce po jeho smrti. Podobných historek je mnoho. Vznikají i dnes, v době, kdy se transformuje společenství národů k nepoznání.

         Zatímco se pozornost médií koncentruje na Ukrajinu, průjezd amerických vojáků střední Evropou a vnitřní problémy jednotlivých členů EU, srovnávání fotografií a podobných aktivit, nezbývá čas na reflexi událostí, které vyvrcholily před rokem připojením Krymu k Ruské federaci. Připojení Krymu k RF již má, a bude mít ještě větší význam pro naši společnost, EU a vztahy s USA a Asií.

         Tento zásadní význam má kořeny v odříznutí se Ruské federace od geopolitického sdružení vedeného USA. Odříznutí se jasně ukázalo, kde se nachází červená linie, za kterou se nedoporučuje jít USA – EU – NATO, protože to může mít všechny představitelné a nepředstavitelné následky pro všechny, pro celý svět. Prestiž a autorita velké děržavy, stejně jako primitivní urážení prezidenta a jemu svěřeného lidu a státu totiž nikdy v historii nezůstaly a nezůstanou bez odezvy.

         Zásadní změnou, kterou přineslo odříznutí se od geopolitického sdružení vedeného USA je skutečnost, že politická motivace konečně získala převahu nad motivací hospodářskou. Té poslední zcela propadl Západ a jeho lídři. Proto si tito lídři mysleli a možná i ještě dnes myslí, že mohou zvítězit nad RF sankcemi a urážkami. Mnozí zapomínají, že za politickou motivací a daleko před hospodářskou motivací stojí i v době globalizovaného hospodářství, komunikace a kultury, motivace spojená se strategickým významem velmocí, včetně regionálních. S tímto významem spojená důstojnost národů a jejich kultur a v neposlední řadě i profesionální loajalita lídrů tvoří jednotu a sílu. Marx to popisoval slovy: nadstavba zvítězila nad základem.

          Definice státní suverenity v globalizovaném světě se proto opět stala aktuálním úkolem pro mnohé státy a jejich vůdce. Iluze 90. let a začátku roku 2000 spojené s představou, že národní suverenita a suverénní stát nebudou strukturálním a konstrukčním prvkem nového světového řádu, se vypařila tak rychle, že na reflexi dění nezbylo času. V tomto kontextu je ale potřeba si uvědomit, že ztracená, odevzdaná nebo dobrovolně omezená národní suverenita – která je vlastní umělým společenstvím, jakým jsou EU a NATO, se nedá vrátit do původního stavu, stejně jako původní národní suverenita a suverénní stát nemůže počítat s tím, že bude rozhodovat o nové konfiguraci světa nebo o objektivním procesu rozvoje společnosti. Jediné, co zůstává, je skutečnost, že stát nemůže být suverénním, když nebude schopen chránit své území, hranice a občany před vnějšími hospodářskými, komunikačními, ideovými, kulturními a dalšími vlivy, které mohou rozložit a zničit nejenom samotné státní uspořádání, ale i jeho kulturu a s ní spojené a z ní pramenící hodnoty. Stát, který nemá vládu schopnou ekologicky, efektivně a ekonomicky řídit vnitřní procesy a výzvy, nemůže se již vůbec účastnit řízení vnějších vlivů. Ukrajina je nepopiratelným a ilustrativním příkladem.

           Nehledě na různé prognózy rozvoje a ukončení konfliktu na Ukrajině, který představuje v jedné z mnoha částí i boj o trh, lze konstatovat, že sjednocení Krymu s Ruskou federací neodvratně změnilo charakter a kvalitu vztahu mezi EU a jednotlivými členy EU a samotnou RF. To plně zapadá do strategie USA. Takzvané „strategické partnerství“, které je možné pojmenovat a představit si jako „společnou budoucnost“ EU a RF po rozpadu SSSR, nebo jako „Velkou Evropu“ s vzájemně výhodnou hospodářskou a normativní integrací, se ukázalo iluzí. Vůdci EU i RF podcenili USA, kde jenom mohli. Ukrajinský konflikt udělal konec této iluzi. A je to dobře a výhodné. V současné době především pro Čínu. 

           Čína se tak chtě nechtě rychle a bez krve dostala na trůn euroasijského prostoru a zaměnila USA za Ruskou federaci, o EU již nemluvě. Tohoto trůnu ji nezbaví ani konec sankcí, ani nový vztah mezi EU a RF a USA. Jaký by nebyl nový vztah těchto třech společenství, včetně NATO, konstrukce nového vztahu se neobejde bez kvalitativně nové  vojensko-hospodářské a politické koncepce. Na vytvoření takové koncepce nemá EU – NATO ani čas, ani klid ani zdroje. Především etické a morální. Proto se bude měnit transatlantický vztah mezi USA a EU podle taktovky USA. TTIP a podobné smlouvy ukotví hegemonii USA nad EU. Euroatlantické společenství, včetně NATO, se bude na dobu neurčitou, spíše ale krátkou než delší, konsolidovat. Podobné smlouvy USA plánované pro tichooceánský region se podle mého hodnocení nedočkají očekávaného úspěchu, ani zítra, ani pozítří.

           Úspěch USA v tichooceánském regionu bude skromný ve srovnání s EU, protože se změnil světový status Číny. Zatím co USA – EU a RF bojují na Ukrajině, Čína ve správnou dobu, z pozice Číny, v roce 2013, představila strategickou iniciativu na témže geopoliticky strategickém poli: prostoru Euroasie. Čína, bez jakéhokoli politického angažmá nabídla projekt nové „hedvábné stezky“ na jihu Euroasie, který má potenciál integrovat vše, co se děje v jeho sousedství. Severně a jižně od této dlouhé stezky. Integrace všeho kolem, co se děje v sousedství projektu, který se již začal realizovat, je možná jenom díky finančním prostředkům a politické neutralitě. Čína má dostatek finančních prostředků, EU nedostatek. Čína má svoji armádu, EU ne. Společné, co mají Čína – EU – RF – méně USA, je láska k „živým“ penězům. Protože USA a EU působí ve světě pomocí zdiskreditovaných politických instrumentů, Čína vyhrává již tím, že působí politicky neutrálně. To objektivně napomáhá Ruské federaci, ne jenom prezidentu Putinovi.

        S ohledem na nedostatečnou přípravu a reflexi čínské strategie ze strany USA a EU vznikají pro tento pár tři základní výzvy: 1) Kulturně – společenská, 2) Hospodářsko – politická a 3) Finančně – geopolitická. Všechny tři výzvy vyžadují schopnost a ochotu k dialogu. Zjednodušeně řečeno: pokoru.

        Pokora je USA a EU principiálně cizí. Proto se USA nebudou dobrovolně smiřovat s vůdcovstvím Číny. EU ve vleku USA nezbude nic jiného než akceptovat podstatné zmenšení svého hospodářsko-politického a technologického vlivu v tichooceánském regionu. To již proto, že již dnes je málo toho, co Čína neumí sama, nebo s pomoci RF udělat. Ruská federace se v tomto kontextu bude muset věnovat vypracování nové koncepce vztahů s Čínou. Předpoklady k tomu má. Historie dovoluje předpokládat, že v představitelné

budoucnosti nedojde k vážnému konfliktu mezi Čínou a RF. Tento předpoklad utvrzuje politická neutralita Číny v regionálních sporech, ve kterých se nejedná o porušení suverenity Číny. V neposlední řadě založení AIIB (Asijské infrastrukturní a investiční banky), které je jasným konkurenčním symbolem pro Světovou banku a MMF, které jsou kontrolovány, má za cíl oslabení USA-USD a EU-Euro, omezení účasti těchto dvou párů v hospodářských a investičních aktivitách spojených s infrastrukturními projekty tichooceánského regionu a zabezpečení kontroly nad životně důležitými infrastrukturami tichooceánského regionu.

       EU a její člen ČR si sami vyměnily a nastolily „císaře“, od kterého nelze očekávat porozumění pro národní potřeby, o EU potřebách již nemluvě. Vláda nového čínského „císaře“ nepřidá nic na klidu a pohodě v české kotlině a EU, protože neumíme respektovat historii a nikomu v EU se nepodařilo vybudovat obranou demokracii a nadnárodní demokratickou strukturu. Zvýšení neklidu a nepohody v EU a české kotlině může ale podpořit metamorfózou západního dluhového kapitálu a urychlit proces transformace vztahu USA – EU – RF, jako lídra Eurasijské hospodářské unie.

        Vedlejším, ale koneckonců hlavním výsledkem metamorfózy a transformace bude pro mnohé uvědomění si části čínského přísloví. To praví: Za peníze si můžete koupit postel, ale ne klidný spánek. Za peníze můžete navštívit lékaře, ale nedostanete od něj zdraví. Za peníze můžete koupit dobré postavení, ale ne získat respekt. Za peníze můžete koupit krev, ale ne život. Za peníze můžete koupit sex, ale nikdy lásku. Až si to vše uvědomíme, přijde řada a potkáme štěstí a najdeme smysl našeho bytí.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jan Campbell
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nebudu sprostej, řekl plukovník Šlachta. A veřejně pohrozil před 300 lidmi

22:18 Nebudu sprostej, řekl plukovník Šlachta. A veřejně pohrozil před 300 lidmi

Bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta se nechal slyšet, že se těší …