„Alkohol a svoboda. Naše drahá vláda uvažuje o tom, že omezí naše chlastání – daněmi, zákazem reklamy atd. atd. Tohle téma – svoboda – je pro mě dost důležité, takže dovolte, prosím, malý příběh. Což se ode mě ostatně asi čeká!“ poznamenal úvodem Jaroš. 

Následně vzpomněl na svá studia ve Švédsku před 20 lety. „Chtěli jsme se bavit, byli jsme švorc a nákup pití byl pro nás velký problém. Restaurace byly šíleně drahé. Takže jsme logicky chtěli kupovat pití v normálních obchodech. Ale ve Švédsku se tehdy nedal koupit alkohol v supermarketu, dokonce ani normální pivo tam nesměli prodávat – myslím nic nad 3,5 procenta. Alkohol se dal koupit jedině ve speciálním státním obchodě se sexy názvem Systembolaget,“ dodal Jaroš s tím, že se tvořily fronty, neboť obchodů bylo málo a doba jejich otevření byla omezená. 

„Jednoho dne jsme v rámci školy měli diskusi ve švédském Riksdagu, tedy parlamentu (studoval jsem tam politiku, tak proto). Besedovali jsme s poslankyněmi za sociální demokracii, což je strana, která ovládala Švédsko prakticky od doby, kdy přestali jezdit na vikinské výpravy. Jeden z nás mezinárodních studentů položil kousavou otázku. ‚Paní poslankyně, vy tady ve Švédsku furt říkáte, že jste nejvyspělejší demokracie na světě.‘ (Tohle mimochodem byla pravda, docela nás všechny žralo, že se Švédi furt vytahovali, takovým tím svým zdvořilým způsobem, ale vytahovali.) ‚Ale jak je možné, že takhle omezujete vlastní občany? Třeba nakupovat alkohol je tady peklo.‘ A na odpověď té poslankyně nikdy nezapomenu. Ta chytrá paní se usmála a řekla: ‚Máte pravdu, my svým občanům nákup alkoholu záměrně ztěžujeme. My jako Švédsko jsme totiž součástí tzv. severského alkoholového pásu, spolu s Ruskem a Finskem. Kdybychom nechali naše lidi volně pít, tak by všichni chlastali jako duhy a švédská ekonomika by se nikdy nedostala tam, kde je. Proto omezujeme život našich občanů, aby se nám všem žilo líp‘,“ vypráví Jaroš. A dodává, že toto je pro něj strašně důležitá věc. 

„Jakou míru svobody chceme a do jaké míry necháme stát, aby nás chránil před sebou samými a určoval, co je pro nás dobré?“ zeptal se. 

„Shodou okolností to samé prožívám i dnes jako stará troska nad hrobem. Zase žiju v zemi s tou samou filozofií. Máme tu jeden jediný obchůdek s alkoholem, který se jmenuje nenápadně – QDC (Qatar Distribution Company). Do tohoto obchůdku můžeme jen my cizinci. Musíme na to mít speciální povolení – tzv. Liquor Permit. Je to plastová kartička, a abych ji dostal, musel s tím souhlasit můj zaměstnavatel. Tedy váš šéf vám musí podepsat, že můžete ve volných chvílích trošku chlastat. Mimochodem, do QDC musíte nahlásit i svůj plat a každý měsíc můžete utratit za alkohol maximálně 10 procent svého platu. Nejdřív jsem myslel, že tady ti koumesové nějak spočítali, že kdo prochlastá 10 procent svého příjmu, tak už začíná být nefunkčním alkáčem, ale pak mi došlo, že je to čistě opatření proto, aby tam lidi nenajížděli s dodávkami, nekupovali alkohol na palety a neotvírali si tajné bytové restaurace. Takže jednou za čas jedu do QDC a koupím nějakou tu ohnivou vodu, ale ne moc,“ míní Jaroš a dodává, že tato opatření vskutku fungují.

„Švédsko se vyhýbá alkáčství ruského typu a jeho ekonomika vzkvétá. Ano, v Kataru nemáme poblité ulice. Ale – platíme za to svobodou. Není tak jednoduché uvolnit se u dvou skleniček vína a strávit super večer s přáteli. Která cesta je správná? Přesně tudy vede ten odvěký boj mezi dvěma ohromnými skupinami lidí. Jedni mají rádi tato moudrá nařízení státu a chytrá opatření, díky kterým se možná ‚v průměru‘ žije všem líp. Druzí říkají fuck off, státe, nech mě být, chci maximální svobodu, minimum restrikcí, daně platím, tak ber prachy a dělej svou práci, ale nevychovávej mě. No a pak je samozřejmě spojitá řada pozic mezi těmito dvěma extrémy,“ míní dále Jaroš.

„Odžil jsem si roky v těch restriktivních společnostech. Ano, je tu perfektní klid a pořádek. Ulice nejsou poblité, nikdo mi nehuláká pod okny. Kriminalita velmi nízká, až žádná. Zdánlivě paráda. Ale abych vám řekl pravdu, po těch x letech zkušeností – moje doporučení je ‚jděte za svobodou‘. Když si mám vybrat mezi svobodou a mrtvolným (byť komfortním) pořádkem, volím svobodu. Je to můj osobní názor a vy s tím nemusíte souhlasit (i v tom věřím na svobodu). Ale prostě ve mně za ty roky narostl pocit, že čím víc ustupujete státu, čím víc se necháte vychovávat ‚moudrými pány nahoře‘, tím víc se zmenšujete vy sami. Až nakonec budete jako vagónky jedoucí po předepsaných kolejích, ale ani o tom už nebudete vědět. Zdaleka nejde jen o nějaké bezvýznamné pití alkoholu. Můj osobní bod G je tak na 80 procent cesty k pólu svobody. Neříkám 100 procent, protože každý extrém podle mě škodí. Nějaké rozumné restrikce akceptuju, ale v minimální míře a proti každé další budu bojovat. A rebely budu vždycky vítat,“ řekl Jaroš. 

Česko podle něj není Švédsko, pití zvládáme. „Ano, jistě by u nás byl větší pořádek, kdybychom ho omezili, ale pořádek není všechno a o část své kultury bychom přišli. Budu radši, když se lidi napijou, klidně i poblijou ty ulice (a ráno to dobře fungující město uklidí), než když všichni budou furt jako Mirkové Dušínové. Takže nápady ministra Vojtěcha bych odmítl,“ uzavřel Jaroš s tím, že se domnívá, že s Babišem jdeme cestou víc a víc zákazů, restrikcí, kontrol a překážek. Podle něj je tak čas šlápnout na brzdu a zase to vyvážit větším množstvím svobody.

Celý příspěvek Martina Jaroše: 

Psali jsme:

Česko nepřistoupí ke globálnímu paktu o migraci, rozhodla vláda

NPÚ: Pomníky padlých vojáků v první světové válce připomene listopadová výstava v Jilemnici

Chalupa (ANO): Skončí Česká republika jako "chudý příbuzný" EU (SRN)?

Ivo Strejček: Pokud to premiér Babiš myslí vážně, podpořme jej

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.