Není žádným tajemstvím, že vláda Petra Fialy šla zpravodajským a bezpečnostním složkám na ruku. Není proto náhoda, že sporný zákon o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, za který zpravodajci lobbovali dlouhá léta, prošel právě zásluhou Fialovy vlády. Jeho obsah stejně jako způsob schválení vyvolal širokou kritiku napříč politickým spektrem.

Senátorka Hana Kordová Marvanová, zvolená za KDU-ČSL, ODS a TOP 09, označila paragraf za „přílepek s totalitním nádechem“ a přirovnala novou právní úpravu k „návratu před samet“ a k trestání politických trestných činů komunistickým režimem. Poukazovala při tom na absenci jasné definice toho, co se má napříště trestat, i na skutečnost, že přijetí kontroverzního zákona otevřeně propagovaly tajné služby. Před zákonem varoval i Nejvyšší soud, který v připomínkovém řízením vyjádřil s novelou zásadní nesouhlas.

Ofenzíva zpravodajských služeb se však zdaleka neomezuje pouze na „neoprávněnou činnost pro cizí moc“. Začátkem ledna média informovala o tom, že podle rozsudku Nejvyššího soudu porušuje plošné uchovávání dat o elektronické komunikaci v České republice právo EU, a to dlouhodobě a zvlášť závažným způsobem. Zdejší provozovatelé komunikačních sítí totiž musejí šest měsíců uchovávat detailní údaje o tom, kdo s kým a odkud komunikoval. Přístup k datům mají kromě policie právě tajné služby.

Fialova vláda, konkrétně Ministerstvo vnitra Víta Rakušana (STAN) a Ministerstvo průmyslu a obchodu jeho stranického kolegy Lukáše Vlčka, také loni předložily návrh, který má dohled zpravodajských služeb nad občany ještě zesílit. Zpravodajci by kromě údajů o tom, z kterého zařízení a kdy se lidé připojují na internet, získali i přehled konkrétních webových stránek, které uživatelé navštívili.

Ministerstvo pro místní rozvoj pod vedením Ivana Bartoše (Piráti) zase vypracovalo novelu, která by tajným službám dala veškeré informace o tom, kdo se kde a kdy ubytoval. K centrální databázi ubytovacích zařízení eTurista mají mít zpravodajci přímý přístup. Před podobným zasahováním do soukromí už varovalo Ministerstvo spravedlnosti i Úřad pro ochranu osobních údajů. Zákon sice loni nakonec sněmovnou neprošel, ale tehdejší ministr Petr Kulhánek (za STAN) uvedl, že připraví novou verzi, kterou předá novému vedení úřadu.

Rostoucí vliv zpravodajských služeb se neprojevuje jen větším dohledem nad soukromím občanů, ale také jejich citelnější přítomností ve veřejném prostoru včetně médií a politiky. V říjnu navíc rozvířil vody prezident Petr Pavel, když v diskusi s občany prohlásil, že rozhodně nebude jmenovat kandidáta na ministra, o kterém mají pochybnosti čeští zpravodajci.

„Především to vychází z konzultací s našimi bezpečnostními systémy, včetně zpravodajských služeb, protože pokud by měl být navržen kandidát, který má prokazatelně vazby na některou z nepřátelských mocností nebo států, které nám nejsou nakloněny, pak je to zásadní důvod, proč by takový člověk ve vládě být neměl,“ uvedl prezident.

Podobně jako není jasné, co se má na mysli „neoprávněnou činností pro cizí moc“, ani v tomto případě prezident neposkytl vysvětlení, jaké zahraniční vazby jsou problematické a jaké ne a zda mohou být za potenciálně problematické považovány například i Spojené státy americké, jejichž vláda není přátelsky nakloněna představitelům řady evropských zemí, tedy partnerům České republiky v EU.

ParlamentníListy.cz v této souvislosti zajímalo, jakou roli mají zpravodajské služby v procesu jmenování vlády hrát. Oslovení politici odmítají jakékoli aktivní zapojení zpravodajců do demokratických politických procesů. Zároveň zdůrazňují, že zodpovědnost za složení i jmenování vlády nesou výhradně zvolení politici, kteří mohou, ale nemusejí k podkladům zpravodajských služeb přihlížet. Připouštějí nicméně, že prezident může na základě podkladů od zpravodajců jmenování konkrétního kandidáta odmítnout.

„Pokud jde o jmenování členů vlády, zohledňování informací od tajných služeb ze strany premiéra či prezidenta je klíčové. Ústavní činitelé musejí mít k dispozici maximum relevantních podkladů, aby eliminovali bezpečnostní rizika pro stát. Informace od služeb jsou v tomto procesu nezastupitelným střípkem mozaiky,“ konstatuje Pavel Růžička (ANO).

Senátor Robert Šlachta (Přísaha) se domnívá, že zpravodajské služby mohou premiérovi a prezidentovi poskytnout příslušné podklady. „Odpovědnost za vládu ale vždy nese premiér. Služby mají poskytovat informace, ne rozhodovat. Prezident republiky je příjemce informací od zpravodajských služeb. Jsem přesvědčen, že pokud prezident tyto informace dostane, tak by je měl využít k rozhodnutí o jmenování ministrů,“ řekl ParlamentnímListům.cz bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

Podobný názor sdílí Martin Červíček (ODS). „Jsem přesvědčen, že zpravodajské služby by měly primárně poskytovat informační servis těm, co odpovídají za fungování státu. Aby tito mohli na základě toho činit správná rozhodnutí. A to se týká i poskytování informací prezidentu republiky,“ uvedl bývalý policejní prezident.

Náměstek ministra spravedlnosti Zdeněk Koudelka, navržený SPD, rezolutně odmítá, aby tajné služby ovlivňovaly složení vlády. „Ať si v rámci svobody slova vystupují kdekoliv a říkají, co chtějí. Rozhodně však nemohou v demokracii rozhodovat o tom, kdo má být člen vlády. To rozhodují voliči. Jmenování ministra je pravomocí prezidenta. Je na něm, čím to zdůvodní,“ argumentuje Koudelka.

Podle Tomáše Jirsy (ODS) sice premiér a prezident při svém rozhodování mají brát informace od tajných služeb v úvahu, ale nemusejí se jimi řídit. „Pokud mají služby poznatky o nějakých bezpečnostních rizicích, vazbách nebo problémech, které nejsou na první pohled vidět, bylo by zvláštní je úplně ignorovat. Zároveň by ale mělo platit, že služby jen upozorňují a dávají podklady – rozhodnutí je vždycky politické a odpovědnost za něj nese ten, kdo vládu skládá. Jinými slovy: Služby radí, politici rozhodují a veřejnost má vědět, kdo za to nese odpovědnost,“ uzavírá senátor.

Podle oslovených politiků napříč spektrem tak otázkou není to, zda mají zpravodajské služby poskytovat informace politickým představitelům, ale to, jak jasně jsou vymezeny hranice jejich role v demokratickém systému a kam se mají posouvat. Debata o rozsahu jejich pravomocí, míře dohledu nad občany i využívání jejich podkladů v politickém rozhodování ukazuje, že jde o téma, které si žádá jasná pravidla a meze. Právě ty jsou klíčové pro udržení rovnováhy mezi bezpečností, demokratickou politickou soutěží a svobodou občanů.