Právě tímto směrem míří rozhovor, který přinesl portál Info.cz autora Petra Dimuna s docentem Vladimírem Pelcem z Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Pelc v něm varuje před praxí, kdy odvolací soud nejde jen po zákonnosti postupu a kvalitě dokazování, ale začne fakticky tlačit na to, jaký výrok má soud prvního stupně vyslovit. A říká to bez obalu: „Příkaz k uznání viny ze strany odvolacího soudu je protiústavní, nezákonný a zjevně nesmyslný.“

Tohle však není akademická hra se slovíčky. Pokud by se normalizoval model „nařízeného odsouzení“, veřejnost už nebude řešit jen to, kdo byl vydán a kdo ne, ale začne řešit, jestli sev České republice ještě rozhoduje podle toho, co zazní u soudu, nebo podle toho, co si vyšší instance přeje vidět na konci rozsudku. Pelc zdůrazňuje, že podobný „příkaz“ podle něj není pro prvoinstanční soud procesně závazný. Závazné může být zrušení rozsudku, právní názor nebo pokyn k doplnění dokazování, ale výrok o vině či nevině je v jádru věc skutková, založená na hodnocení důkazů, a tu nelze nahradit direktivou odvolacího soudu. 

Docent Pelc navíc připomíná, že nejde o hypotetickou úvahu „Bohužel je pravdou, že Vrchní soud v Praze se k takovému kroku v minulém roce již několikrát odhodlal,“ připomíná. A tady je důležité číst jeho argumentaci mimo jména v titulcích. Protože jakmile jednou připustíte, že odvolací instance může „říct, jak to má dopadnout“, otevíráte dveře tomu, aby se z nižšího soudu stal vykonavatel. Pelc to shrnuje obecnou větou, která míří na samotnou logiku moci: „Pokud určitý státní orgán nějakou pravomoc sám nemá, tím spíše nemůže nikoho úkolovat, aby to udělal za něj.“