Jednu tazatelku upřímně rozlítilo, že u soukromé sféry jsou platy jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a vláda do toho jaksi nemá moc mluvit. „Vašimi zaměstnavateli jsme my, občané…“  Místopředseda vlády na to odpovídá: „Nejsem v pracovně-právním vztahu. Až budu dělat 8,5 hodiny denně, budu mít volné víkendy a čtyři až pět týdnů dovolené, klidně si plat snížím. Já dělám poslance zadarmo, nemám za to ani korunu. Osm let jsem měl podprůměrný plat, vstával na autobus ve 4.15 a nikomu jsem nezáviděl.“

Hodilo by se referendum…

Další tazatel uvádí, že pokud je lidem doporučováno, aby se dohodli se zaměstnavatelem, měl by se předseda strany a poslanec v jedné osobě domluvit také se zaměstnavatelem, v tomto případě s lidem, pro který – jak prý uvádí – pracuje. Co tedy vyvolat referendum, kolik by tedy poslanci měli dostávat a „lidé – vaši zaměstnavatelé – by se měli vyjádřit, jak si oceňují vaši práci“.