„Význam deklarace je vskutku přelomový – jejím prostřednictvím se politické reprezentace obou zemí zavázaly nezatěžovat vzájemné vztahy sporným výkladem společné minulosti,“ komentoval Zaorálek dokument, který 21. ledna 1997 v Praze podepsali tehdejší český premiér Václav Klaus a německý kancléř Helmut Kohl. Vládami stvrzené smíření umožnilo podle Zaorálka rozvinout rovnocenné partnerství nejen na bilaterální úrovni, ale také v Evropské unii nebo v NATO.

Obtížně vyjednaný text, v němž se zvažovalo každé slovo, vznikal přibližně osmnáct měsíců. Na české politické scéně se vedly ostré debaty o pasáži, v níž Praha vyjadřuje lítost nad nuceným vysídlením sudetských Němců z Československa po druhé světové válce. Ani v Německu nebyl dokument přijímán jednohlasně. Berlín v něm totiž uznává odpovědnost za svou roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí a k rozbití a obsazení Československé republiky.

Podle Zaorálka deklarace pomohla posílit vzájemnou důvěru a tím i schopnost hlubší reflexe vlastních dějin na obou stranách. Fakt, že Češi a Němci dokázali vyřešit historické spory a najít společné porozumění v takto citlivých otázkách, může posloužit jako pozitivní příklad i dnes, dodal ministr.