Moderní manažeři u sebe nosí špičkové mobilní telefony, notebooky a během domy, kdy sedí ve vlaku či v letadle, mohou pracovat. Následně mohou prohlašovat, že pracují osmnáct až dvacet hodin denně. Jenže je otázka, zda by dokázali stát u pásu či za kasou aspoň osm, ne-li dvanáct hodin jako jiní zaměstnanci. Oba pánové se následně shodli na tom, že čeští zaměstnanci se proti tomu svému novodobému znevolňování nebouří a novináři o tom příliš neinformují, možná se bojí o místo. Jistá cesta v upozorňování médií ovšem existuje, někteří zaměstnavatelé po kritice mohou přístup ke svým podřízeným zlepšit.
„Problém je často v naučené pasivitě těch lidí. Já chápu jejich problém v tom, že se bojí o svou existenci, zejména v regionech, kde je nouze o práci. Ti lidé mají oprávněnou obavu, že ten člověk bude vyhozen, když se někde objeví a nesežene si práci. Na druhou stranu mám moc hezký příklad ze současnosti. Zaměstnanci řetězce McDonald v USA se spojili a začali velice aktivně protestovat. Vyhrožovali tím, že budou protestovat před restauracemi, pokud jim nezvýší mzdu, která je hrozně nízká v některých regionech. V USA není minimální mzda,“ poznamenal Kartous.
Čulík doplnil, že podobným způsobem bojovali lidé o svá zaměstnanecká práva před 120 až 150 lety. Češi by ale asi dnes říkali, že u nás jsou jiné poměry. „Tady to nejde,“ parafrázoval Čulík slova lidu. „Češi na sobě nechávají dříví štípat,“ doplnil. Obratem ovšem dodal, že podobnou situaci vidí i ve Velké Británii, kde se dlouhodobě pohybuje.
„Nenechte se manipulovat, protože to ovlivňuje atmosféru ve společnosti,“ uzavřel debatu Kartous.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
