V souvislosti s masakrem v Oděse se objevují různé i protichůdné informace. Jaké z předkládaných verzí jste více nakloněn věřit?
Přečetl jsem si informace v denících, které jsou v České republice běžně k dostání, a současně sleduji i internet, kde je celá řada dalších a naprosto odlišných informací. Z toho je znát, že obě dvě strany předkládají své vidění těch problémů a z Prahy je složité se v tom jednoznačně vyznat. Nicméně zkušenost z devadesátých let, kdy jsem sledoval vývoj konfliktu na Balkáně a to, jak o něm stejné deníky u nás i v zahraničí informovaly, mě naučila kvůli tendenčnosti a polopravdám tomu, že musím tu odpověď hledat buď někde mezi tím, nebo dát za pravdu těm neoficiálním informacím, které přicházejí z druhé strany. Nejsem totiž přesvědčen, že jsme českými médii objektivně informováni.
Ve sdělovacích prostředcích se téměř vytváří atmosféra, že Západ musí získat Ukrajinu pro sebe, protože jinak by to byla prohra svobody a demokracie. Co si o tom myslíte?
Právě taková zjednodušení, která se nám předkládají, mi znovu připomínají to, čeho jsme byli svědky při informování o dění v Jugoslávii v devadesátých letech, přičemž výsledek, který vyšel na světlo boží, je obrácený. To je demagogie a situace na Ukrajině je teď už mnohem komplikovanější. Ta zájmologie není o tom, že by někdo bojoval za dobro ukrajinského lidu. To se využívá jen jako fígl, ve skutečnosti se tam geopoliticky bojuje o teritorium Ukrajiny, nikoli o demokracii. Na obou stranách konfliktu jsou kladní i záporní hrdinové, nicméně ten nejvíc strádající hrdina je ten lid na Ukrajině, s ním se manipuluje a on to všechno odnáší.
Když se podíváme na dějiny Ukrajiny, tak její lidé prošli za posledních víc než sto let tím, že je buď převálcovalo Rakousko-Uhersko, nebo Polsko, pak Rusko. Teď dochází k boji o geopolitický vliv na Ukrajině, a ten se vydává za boj za demokracii. A to si myslím, že je příliš velké zjednodušení.
Psali jsme:
O ruském prezidentu Putinovi se u nás v některých kruzích nehodí mluvit jinak než o agresorovi. Stejné hodnocení se objevuje i v diskuzích na nejrůznějších webech. Co říkáte takto vyhrocené atmosféře, kdy je Vladimir Putin pro mnohé jakoby ztělesněním všeho zla, co se děje na Ukrajině?
Zase bych mohl připomenout, že jsem byl v devadesátých letech svědkem toho, kdy všichni věděli, kdo je ten špatný. Na jedné straně byli špatní Srbové a špatný Miloševič a na druhé straně byli ti dobří. A pak nám přicházejí pravdy o hromadných hrobech, přitom o srbských obětech se tehdy vůbec nemluvilo. Tady je to to samé. Média se nám snaží podsouvat, že někdo je samozvaný a někdo jiný je řádný zástupce lidu. Takhle ty informace postaveny být nemohou. A myslím, že role Vladimira Putina se tendenčně vybarvuje a příliš se to hrotí. Zdá se mi, že v českém mediálním prostoru je to takový folklór, který tady přežívá, a že se vždy snažíme být papežštější než papež.
Prezident Putin je svými kritiky podezírán z toho, že kdyby dostal pod kontrolu polovinu Ukrajiny, nespokojil by se s tím a usiloval by dál například o Moldavsko či pobaltské země. Jsou to reálné, nebo neodůvodněné obavy?
Já se domnívám, že je to nereálné. To je nadsazený pohled, který má nějakým způsobem ospravedlňovat ty kroky, kterých jsme svědky. Připadá mi to ale přitažené za vlasy.
Jaký vývoj událostí můžeme na Ukrajině v nejbližší době očekávat?
Já bych si přál, aby se to dění nějak konsolidovalo. Dnes už je návrat k tomu pokojnému stavu nebo stavu před tím, co se tam odehrávalo, téměř nemožný. Východisko, o které by měla Evropa usilovat, je opravdu federalizace Ukrajiny, autonomizace určitých oblastí tak, aby došlo k naplnění toho, že si lidé budou moci rozhodovat o sobě v rámci daných regionů. Cesta k tomu, aby nedošlo k válce a jejím obětem, vede přes autonomizaci a federalizaci země.
Jak by tomu mohla pomoci Evropská unie?
Evropa by k tomu měla přispět zprostředkováním diskuze mezi Kyjevem a Moskvou. Myslím, že Česká republika je jednou ze zemí, která umí velmi dobře vnímat potřeby obou stran toho konfliktu a je schopna popsat ten stav a moderovat diskuzi. Nemyslím si totiž, že jsme jakkoli historicky zainteresováni na jedné, či druhé straně, takže bychom mohli přispět svými postoji a názory k tomu, aby se věci konsolidovaly, a to východisko vidím ve federalizaci.
V opačném případě dojde k rozdělení Ukrajiny, a to za velkých ztrát na úkor občanů žijících na Ukrajině. Kdyby nedošlo k dohodě a naopak k násilnému rozdělení Ukrajiny na dvě nebo možná i tři části, tak prospěch z toho nebude mít žádná z nich. Budou z toho mít prospěch ti velcí hráči, kteří si geopoliticky rozdělují svět podle hesla „rozděl a panuj“. Takže podle mého cesta vede přes jednání za evropským stolem, kde dojde k nějaké moderaci toho problému mezi Kyjevem a Moskvou.
Co se v souvislosti s Ukrajinou v našich sdělovacích prostředcích podle Vás nezmiňuje a co by veřejnost naopak měla vědět?
Od počátku je znát tendenční informování. V Parlamentu jsem několikrát mluvil o problematice Ukrajiny a vždy jsem začínal tím, že první obětí konfliktu je pravda. A k tomu se vytváří mediální obraz, který má zastřít skutečnost, co se na tom území odehrává. Bohužel v českém mediálním prostoru, v těch větších a nejoficiálnějších médiích, je tomu dán velký prostor. Ale veřejnost není hloupá a internet dnes dovolí lidem, aby viděli záběry toho, co se odehrálo v Oděse, aby viděli ty spálené lidi a četli si informace přímo z Oděsy. Jsme vzdělaný a informovaný národ a i díky tomu, že jsme se v předchozím režimu naučili číst mezi řádky, jsme se naučili vyhodnocovat pravdu a najít ji mnohem rychleji, než si někteří myslí.
Několik občanských iniciativ se obrátilo s výzvou na česká média, aby v souvislosti s děním na Ukrajině upustila od manipulace a vyvolávání nenávisti k Rusku. Dá se takhle informování domácích sdělovacích prostředků vnímat?
Souhlasím s celou řadou názorů, že se v České republice informuje tendenčně a je potřeba se proti tomu postavit, abychom nebyli manipulováni jak ovce. Jsem proto rád za ty iniciativy, které tady probíhají. Podsouvají se nám detaily věcí v rámci toho, jak to vidí Česká televize. Pak se podíváte na internet, YouTube, přečtete si pod těmi videi komentáře a čtete reakce od lidí, kteří v dané oblasti žijí a viděli, co se odehrálo. Dám příklad toho, co se odehrálo v Oděse. Lidé hledají, kde tam jsou nějaké fotbalové vlajky, vidí okolnosti toho údajně náhodného střetu a přitom se konfrontuje pravda, co známe z mediálního prostoru v Česku, s pravdou, kterou dostanete přímo z Oděsy. A vidíte, že ta pravda je pokřivená. Proto je důležité se proti tomu ohradit a jsem rád, že se veřejnost proti tomu ohrazuje.
PhDr. Lubomír Zaorálek
Jak se během krize k Ukrajině měnil Váš pohled na ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, jenž měl zpočátku hodně nesmlouvavé a jednoznačné postoje, které však postupem času poněkud korigoval?
Já jsem s panem ministrem zahraničí polemizoval veřejně na půdě sněmovny, kde jsme si ty věci vysvětlovali, mluvili jsme spolu několikrát mimo oficiální jednání sněmovny. Určitě sehrálo roli i to, že s panem ministrem určitě mluvil pan premiér, který v těchto věcech vystupoval od počátku velice zdrženlivě. A Luboš Zaorálek ten svůj původní postoj trochu korigoval a řekněme, že zkrátil své projevy. On se dostává do problému s tím, že jeho projev bývá velmi rozsáhlý a v tom někdy i třičtvrtěhodinovém vystoupení se dokáže dvakrát sám se sebou potkat a srazit. Ale dnes už se toho vyvarovává.
Když se ohlédnete za uplynulými měsíci na Ukrajině, v čem podle Vás tkví hlavní kořeny situace, do které se země postupně dostala?
Majdan už byl vyústěním problému. Byla tu Oranžová revoluce, a to zklamání. Ten problém je i na té Ukrajině. Ale Západ si vždy zvolí někoho, kdo bude nositelem demokratických myšlenek, jako paní Tymošenko, ale oni se obklopí těmi svými oligarchy, začnou vytvářet demokracii po svém a dojde ke střetu těch oligarchických skupin. Jedni říkají, že jsou demokraté a druzí říkají, že jsou konzervativní národovci. Ale v zásadě dojde ke střetům vlivových skupin. Pojetí demokracie je na Východě, v Rusku i na Ukrajině, poněkud specifické a naráží to na to, že Západ chce prosadit své záměry, ale nemá k tomu na Ukrajině odpovídající partnery.
To bylo vidět a také se to okamžitě zvrhlo. Na Ukrajině je hluboce zakořeněný nacionalismus i proto, že Ukrajina prošla za posledních sto let ohromnými útrapami a nikdy nikdo ji nevyslyšel a nepomohl jí. Vždycky byli národovci zneužiti a oni se tedy brutalizovali. Prostor, který teď dostali, rychle využili k revitalizaci a k tomu, aby se Pravý sektor stal velice silnou skupinou, která ovlivňuje dění na Ukrajině. Je ale velmi negativní a my se s touto formou prosazování svých národních zájmů nemůžeme nikdy ztotožnit, to je prostě něco hrozného. Západ někdy říká „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, ale já si myslím, že to je cesta do pekel.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
