Podle Urbana z hrdého snu o demokracii, která měla pomoci překonat nacionalismus promíchaných etnik, zbyla vlivem války jenom prázdná slupka znásilněné kolonie.
„Komunismus po druhé světové válce jen dokončil porážku československé demokracie, kterou nejvíce a smrtelně oslabili ti, kdo se v ní považovali za národní demokraty,“ uvedl s tím, že v mírových podmínkách fungující industriální společnosti by nikdy nemohl komunismus zvítězit. „Na to je příliš iracionální, rozdělující a díky své ideologické zátěži dokonale neschopný inovací,“ zkonstatoval.
Podle něj zkrátka v podmínkách krize a konfliktu, při polarizaci diskuze a nárůstu strachu z neznámého kvete jakákoliv radikální zkratka.
„V rozhodujícím roce 1945 se Moskva stala pro většinu české společnosti nekriticky obdivovaným mýtickým bohatýrem-osvoboditelem. Vytvořil se tak obraz, který měl se skutečností málo společného,“ řekl s tím, že stejně nereálná byla víra v ještě jeden nový začátek Československa. „Všichni si mysleli, že jen poopraví domnělé chyby roku 1918. Odsun, znárodnění, rozdělení půdy – to všechno bylo chápáno jako odstraňování křivd minulosti a pohyb k větší spravedlnosti,“ uvedl.
„Československý komunismus – později nelogicky upravený na český a slovenský – lze proto vnímat jako projev hluboké nejistoty vlastní identity. Čeští a slovenští čelní komunisté nebyli nikdy primárně československými vlastenci nebo státotvornými občany. Poblouzněni ideologií, hlásající věčnou spravedlnost, a blízkostí sovětským soudruhům se dobrovolně stali otrockými vykonavateli příkazů cizí moci,“ uvedl s tím, že ve jménu snu o novém světovém řádu se tak dopouštěli vlastizrady.
Zároveň se zamyslel nad tím, jakým okamžikem byl únor v roce 1948. Podle něj nebyl rozhodně okamžikem zlomu, ale znamenal kraj podmíněné nenásilné poválečné taktiky KSČ, která se po vlně kritiky v parlamentu v létě a na podzim 1947 začala obávat, že její dosavadní mocenské úspěchy nepřežijí příští volby. „Československá politika i společnost zaplatily krutou daň čtyřiceti let totality za to, že po válce daly přednost etnické pomstě před demokracií,“ uzavřel s tím, že komunismus byl a zůstává i v 21. století zdrojem konstantního napětí v české společnosti.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
