Na lidstvo se hrne jedna nepěkná předpověď za druhou. Drastický úbytek živočišných druhů, a dokonce i hmyzu může vyvolat rychlý, nečekaný problém, se kterým se jen těžko „popasujeme“. Po úbytku planktonu v mořích je právě hmyz základnou pro tisíce a tisíce dalších živočichů. Domeček se hroutí jak z karet…
(Ne)obyčejná zeleň
Pavel Valtr uvádí, že padají další mýty a takzvané zaručené informace. „Například za oteplování nemusíme nutně vinit jenom oxid uhličitý. Čeští vědci přišli přednedávnem s vpravdě výbušným názorem, že za situaci kolem skleníkového efektu, zvyšování teploty může rapidní nedostatek vegetace.“ Informaci, kterou předkládají vědci na svém turné a v jejichž čele je dlouholetý ochranář, odborník na zahradní a krajinářské úpravy Jaroslav Šíma. „Tito lidé vidí rapidní úbytek zeleně a podle jisté izraelské studie za posledních deset tisíc let je na zeměkouli o polovinu méně zelené hmoty. Téměř nesnesitelné horko ve velkých městech nedává příliš možností k odpočinku. Staré, košaté stromy mizí, sem tam je nahradí nová výsadba, ale než ta doroste do pořádných velikostí, jsou to drahná léta,“ upozorňuje Valtr.
Komu smrdí hnůj
Při sklizni se z velkých lánů odebere veškerá zeleň a půda zůstává vysušená a vyzařuje velké množství tepla. Dříve neexistovalo naprosto obnažené pole, vždy na něm zůstala nějaká organická hmota. Kam se podělo klasické hnojivo, které také bránilo vysušování, navíc chlévská mrva byla přímo rájem pro hmyz. Vzhledem ke snižování počtu dobytka již pomalu neznáme pojem „pohnojené pole nebo louka“.
Je třeba se rovněž zamyslet nad novou vyhláškou o lesích, která spatřila světlo světa jen před několika dny. Nepřináší žádné převratné principiální změny v hospodářské úpravě lesů. Podle Pavla Valtra mohla mnohem výrazněji přispět ke zlepšení druhové skladby lesa, zvláště v nynější době prudkých klimatických změn. „Očekávání na změnu lesů na pestrou dlouhodobě udržitelnou druhovou skladbu se bohužel nenaplnilo.“
Paskvil…
Je otázkou, zda taková úprava pomůže současnému stavu a především pak k neradostnému výhledu, nebo „jde na ruku“ některým lobby. I dnes slyšíte mezi dřevaři a lesníky vzájemný nesouhlas. „Pěstuj si, co chceš, ale přivez mi hlavně smrk,“ slyší od partnerů, kteří chtějí rychlé, kvalitní, v zahraničí dobře prodejné dřevo. O tom, že vyvážení téměř „na stojato“ je ekonomicky dlouhodobě neudržitelné, navíc nemající žádnou přidanou hodnotu, se hovoří léta.
Fotogalerie: - Úroda řepky a obilí
„Z hlediska ochrany přírody nejsou prostě některé úpravy stanovené ve vyhlášce příznivé,“ pokračuje Pavel Valtr. „V extrémním případě není dokonce vyloučeno pěstování monokultur. Nižší obnovní věk bukových a dubových porostů může vést ke snížení množství biotopových stromů, protože ty vznikají až v jejich pozdějším věku.“ A pak také ke kategorizaci – ekologická řada „podmáčená“ je přejmenována na „glejová“ a je z ní vyňata kategorie „rašelinná“. Nezabíhejme do podrobných odborných konotací, ale zbytečnost přejmenovávání je nasnadě.
Psali jsme:
Sucho aneb Chvála šílenství?
Že s klimatem a půdou něco není v pořádku a situace se prudce hrotí, je vidět na rychlosti odumírání nejen smrkových porostů především na vyšších kopcovitých útvarech a skalách. Kořeny se prostě k vodě nedostanou a zásoby nejsou žádné. Suché, rezavé stromy, a to nejen jednotlivé, ale celé shluky, jsou vidět třeba při cestě vlakem z Plzně do Prahy, na Rokycansku, a hlavně pak podél řeky Berounky ve vyšších, třeba i vápencových partiích. Situace je ještě horší s borovicí v Polabí, kde schnou nikoliv desítky, ale stovky stromů. Mění se tedy celý charakter naší přírody.
Doslova betonovým šílenstvím je dosud stále ještě zcela nezavržený plán na tunel železnice z Berouna do Prahy, který by mimo jiné nejen nadobro zničil cenné podzemní artefakty – štoly a jeskyně, a to i ty ještě neobjevené, ale zapříčinil by totální narušení celého systému uchování vody v krajině. To by odnesly nejen malé obce, ale především město Beroun. Podle Doc. RNDr. Václava Zieglera, CSc., by to bylo od nás neuvěřitelné barbarství. Na druhé straně, po vybudování tunelu Valík, dále pak Blanka a nově železničního mezi Plzní a Rokycany je snaha o další projekt – „výš a dál“…
… a což třeba lva? Tedy jeskynního…
Na jedné straně slyšíme poněkud šílený názor „rádoby ochranářů“ na reintrodukci zubra na Šumavu. To by samozřejmě mohla být další rána pro místní již tak rozkolísaný ekosystém, protože – přiznejme si, není to žádný Bělověžský prales, ale kulturní krajina osídlená stovky let. A pak je tu konstatování fundovaných lidí z Národního parku Šumava, kteří bijí na poplach u kriticky ohroženého, skutečně vymírajícího tetřívka obecného, jehož populace je v současné době mnohem nižší, než je tomu u tetřeva. Jeho počty se nezvyšují, protože tetřívci nejsou soustředěni v jednom uceleném území, ale obývají planiny v okrajové části národního parku, které jsou od sebe značně vzdálené. „Rozdrobenost populace může být problémem pro trvalé udržení druhu vzhledem k nemožnosti promísení populace,“ varuje Valtr. Jako zeď je pak mezi lokalitami kůrovcem zasažená oblast, kde podle jedné strany „nežije a žít ani nemůže nic“, a podle frenetických ochranářů je zde ideální místo pro začátek nového života.
Bezedná rašeliniště jako science-fiction
Mizení rašelinových území, mokřadů na Šumavě je o to varující, že tato oblast je prameništěm a zásobárnou vody pro statisíce obyvatel v údolí. Nehezký pohled na místní toky nedělá vrásky na čele jen vyznavačům vodáctví. Suchá Šumava se může stát ohnivým peklem v případě silné bouřky, ale třeba „jen“ nedbalosti táborníků nebo turistů. O tom, že mnohdy stačí úlomek skla a neštěstí je hotovo, jistě není třeba sáhodlouze vyprávět.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
