„Vyjádřit úctu a obdiv k někomu, koho si vážíme a máme ho rádi, nebývá snadné. Málokdo se vyhne patosu a trapnosti. U Václava Havla se můžeme utěšovat, že měl přece rád to absurdní drama,“ zmínil úvodem Varyš. Připomínkové akce jsou podle něj vztažené nejen k Havlovi, ale především k současnosti. „Neboť – jak každý správný havlovec ví – Václav Havel nám chybí, a proto se máme tak špatně,“ dodal. Někteří havlovci se z úmrtí Havla podle něj dosud nevzpamatovali.

„Na druhou stranu mají štěstí. Teď, když už není mezi námi, si do něj mohou snadněji promítat všechny svoje postoje a touhy a on jim to nekazí tím, že by se třeba choval jinak nebo říkal něco jiného. Omšelá otázka, co by dnes říkal V. H., se dá docela dobře aplikovat na to, co by říkal právě tomu cirkusu, který se kolem jeho nedožitého jubilea koná, a co by si asi jako absurdní dramatik pomyslel o mýtu, v nějž se proměnil,“ reagoval Varyš. Následně se zaměřil i na pohřeb Věry Čáslavské. 

„To, že patetické projevy, spojené občas s agitací za vlastní agendu, před sálem plným společenských smutečních hostů a také před kamerami České televize, pokládají mnozí za ten správný prostředek, jak někomu vyjádřit svůj obdiv a zároveň smutek, že už tu mezi námi není, je otázka vkusu. Bylo mi však Věry Čáslavské líto. Tolik ponížení domnělými poctami, že by jeden byl nejradši skončil v neoznačeném masovém hrobě,“ řekl. Obdobné pocity trapna měl prý i při pohřbu Václava Havla před pěti lety.

Nebyl podle svých slov sám a spousta těch, kteří si ho vážili a jako prvního porevolučního prezidenta i coby bojovníka proti komunismu ho ctili, rovněž kroutila hlavou.