Frank se domnívá, že i přes poměrně přesvědčivou ostražitost větší části lidí vůči islámským imigrantům a převažujícímu názoru proti kvótám si zatím jen málokdo dovolí být opravdu radikální proti afro-arabské imigraci. „Jedni si myslí, že vše vlastně není tak horké, druzí vědí, že je, ale vyčkávají,“ myslí si Frank.

Zastává také názor,  že přezíravost a pohrdání vůči IVČRN, jejímiž „odbornými garanty“ jsou skoro všichni politici a skoro všichni novináři, je pro každého, kdo má nějaké společenské postavení, bez nadsázky povinná. „Problém je název spolku, dále to, že zcela odmítá autoritativní prvky islámu a jeho politickou kolektivní dimenzi, tedy projev ‚nedotknutelného‘ náboženství,“ uvádí Frank.

Podle jeho názoru ale v IVČRN nejsou hloupí. „Rétorika antiislamistů – vůbec ne iracionálně – staví na přesvědčení, že západní Evropa, s níž jsme zásadně propojeni, se nachází v mimořádném stavu, kdy jí za prokazatelné vratkosti politiků hrozí postupná asimilace přicházejícími imigranty, z nich větší část jsou muslimové,“ píše Frank s tím, že argumentů, že kde je islám, vidíte zpravidla autoritářskou společnost se silným nebo rozhodujícím vlivem islámských duchovních a nízkou nebo přímo žalostnou úroveň námi žádaných občanských práv, nefungující stát a ekonomiku, je bohužel dostatek. Nemluvě o radikálním islamismu.

Podle Franka je existence IVČRN přirozenou a zdravou reakcí na měnící se časy. „A radikálním islámem hozenou rukavici,“ podotýká Frank. Reaguje i na námitku, že IVČRN hází muslimy, třeba i slušné Syřany zasažené opravdu válkou, nebo u nás již dlouho usazené Araby, do jednoho pytle s kriminálníky, příživníky, případně teroristy. „Důvodem je hlavně strach, a to hlavně z politiků a z vykrucujících se mainstreamových novinářů, že nás jejich tolerance smrtelně ohrožuje,“ míní Frank s tím, že v případě vzniku IVČRN nejde o nic jiného než o běžný mechanismus nevyhnutelné a vnitřně nespravedlivé paušalizace známé v ČR vůči Romům. „Za daných okolností je ta antimuslimská, šířená IVČRN, užitečným jevem,“ dodává Frank.

Celé znění článku Jana Franka: