Je to už více než rok, co jsem serveru ParlamentníListy.cz poskytl první rozhovor. V něm tvrdím: „Největším problémem současné nejen české žurnalistiky je až nehorázný dvojí metr a hyperkorektnost. S tímto pokrytectvím přímo souvisí stav, že většina mainstreamu dnes neinformuje, ale bojuje. Nejen proti jiným názorům, ale i o vlastní přežití. Náklad i sledovanost klesají, lidé naše média neberou vážně a leckdy z nich mají i legraci. Vnitřně musí tyto jedince neskutečně sžírat, když do lidí ládují tu svoji propagandu, a oni si stále myslí něco jiného. Vnucují jim, koho mají milovat, koho nenávidět, koho volit. A zabedněný český lid jim ty knížecí rady nežere. Nechtějí poslouchat. Děs.“
Optikou současnosti se potvrzuje tehdejší můj názor, že se nejen nepolepší, ale věci spíš přitvrdí. Můžeme to vidět v posilování principu kruhové argumentace a tím vytlačování „závadných“ názorů a postojů odporujících takzvané liberálně-demokratické doktríně a rovněž v zintenzivnění informační války včetně již běžných projevů cenzury.
Mainstream jede podle stejného mustru: tady láska, támhle nenávist
Jeden z mých velmi dobrých známých si udělal průzkum, jehož rezultát byl sice předem očekávaný, ale budiž. Na svém twitterovém účtu sleduje už několik týdnů výplody více než dvou stovek žurnalistů nejtvrdšího českého mainstreamu, a to především způsob, jak na názor či postřeh jednoho z nich reagují ti druzí. Kupříkladu někdo z nich „zažertuje“ nad psychicky nemocným synem Andreje Babiše, a tím uvolní lavinu souhlasných reakcí, doplňujících „vtípků“ či urážek.
Psali jsme:
Podobně je to u prezidentů Zemana a Trumpa, Václava Klause st. i ml., Tomia Okamury, Viktora Orbána a dalších z představitelů ideologických nepřátel. Jako by do jejich duší pronikl nenažraný démon nenávisti. Všichni jedou podle stejného mustru: tady láska, támhle nenávist. Na povel. Když jde o témata, jako jsou migranti, multikulturní společnost, sexuální menšiny, gender, Václav Havel, Madeleine Albrightová, George Soros a bůhví kdo ještě, povinně milují. Cožpak tohle je novinařina?
Cool. Vánoční poděkování Vojtěchu Filipovi. Poprvé po 30 letech.
— Jindrich Sidlo (@jindrichsidlo) 26. prosince 2018
Místo dvacítky se stejným názorem by stačili dva s odlišným
Současná pluralita pak spočívá v tom, že se každý jmenujeme jinak, ale všichni máme názor stejný či minimálně podobný. Stačí nahlédnout do nejprodávanějších českých deníků či nejnavštěvovanějších serverů. Můžete to vidět v České televizi i v Českém rozhlase. V pořadech jsou hosty stále tytéž tváře mediální scény. Ano, je jich dost a z různých redakcí, čímž vzniká falešná iluze o širokém názorovém spektru. Problém ale je, že mají totožné postoje a preference. Pro čtenáře, diváka či posluchače by rozhodně bylo přínosnější, kdyby místo dvacítky točících se komentátorů s identickým názorem měl k dispozici dva s názorem naprosto odlišným. A to nemluvím o profláknutých odbornících na cokoli. Kruhová argumentace v praxi.
Koneckonců ve vzduchu visí otázka, co je to vlastně ten mainstream. Zda toto pojmenování dnes už nepatří pro tolik nenáviděnou alternativní mediální scénu. Mimochodem, tu porodili právě výše zmiňovaní trubači jedné pravdy. Žádní Rusové (což přiznává i BIS ve své zprávě), náckové, xenofobové či populisté. Byli jste to vy z Kavčích hor, z Bakalovy karlínské tlupy a spol. Češi prostě nejsou blbí, poznají, když se lže, fixluje, manipuluje, zatajuje, nálepkuje, cenzuruje. Mají na to historický čich.
Pro netweetující neelitu není štěkání do prostoru smyslem života
Když to shrnu, čučkaři a lepšolidé (výstižná přirovnání, proč je nepoužít) se podle mě před širokým obecenstvem v roce 2018 rozhodující měrou znemožnili. Drtivě většinová netweetující neelita je totiž z jiného těsta a každodenní štěkání do prostoru a pomlouvání jiných není smyslem jejího života. Obyčejní lidé spoléhají na to, že na konci všechno dobře dopadne.
Ing. Miloš Zeman
Čučkařům už nezbývá nic jiného než spoléhat na své mediální golemy, jejichž pracovní náplní není nic jiného, než se negativně vymezovat a bořit. Mají za to, že definitivně vyhráli, ale nevědí, že za horizontem jejich umělého světa kruhové argumentace je na kost ohlodaný národ, který již nemá co ztratit. Může jen získat. Přeplacení bušitelé do klávesnic a tweetrníci ztratili to nejcennější – rozlišovací schopnost. Pozoruhodné u lidí, kteří mají jiným ukazovat cestu. Možná už bývalý mainstream je již jen karikaturou.
Prezident Asad si prý brousí zuby na území vlastní země
Nicméně v Newsroomu jsme se v podstatě vždy zabývali konkrétními novinářskými excesy, nechyběly ani pochvaly. V minulých dnech mě asi nejvíce praštil do očí titulek ze serveru Novinky.cz tohoto znění: „Na území v Sýrii opouštěné USA si brousí zuby Turecko i Asad.“ Přiznávám, že jsem si ho musel přečíst asi pětkrát, abych se ujistil, že to zřejmě editor zprávy myslí vážně. Tak si tu drzost představte, legitimně zvolený prezident Sýrie si brousí zuby na vlastní území. Hned mě napadlo, jak si asi prezident Edvard Beneš po druhé světové válce brousil zuby na území Sudet. Výše zmíněné, a to nemluvím jen o tomto titulku, v podstatě ilustruje novinářský postoj k Sýrii jako trhacímu kalendáři. V jiných konfliktech mediálně tolik propíráné mezinárodní právo tady jaksi neplatí, na území svrchovaného státu jménem Sýrie mohl a stále ještě může v podstatě kdokoli bez dohody s tamním vedením poslat rakety, stíhačky či vojáky. Tím se ale opět dostáváme na začátek dnešního Newsroomu, kde se hovoří o licoměrnosti.
Zlatým hřebem k odpornosti s banderovci by bylo Štětinovo vyjádření
Především server Novinky.cz spolu s deníkem Právo ale musím pochválit za prostor, který poskytly zprávě o ukrajinském uznání takzvaných banderovců za „účastníky boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století“. A to proto, že některá média tuto odpornost přešla jen okrajově, nebo zprávu z pochopitelných důvodů nezveřejnila vůbec. Oceňuji také, že pro novináře – tuším z ČTK – tímto věc neskončila a zeptali se českého ministerstva zahraničí, co tomu říká. Banderovci totiž hromadně vraždili kromě jiných i volyňské Čechy. Vyjádření „zamini“ komentovat nebudu, v Newsroomu se staráme hlavně o média, nikoli o politiku. Nicméně bych si moc přál, aby někdo s tímto tématem oslovil ještě europoslance Jaromíra Štětinu...
Závěrem nemůže chybět přání do roku následujícího. A proč nepoužít verzi, kterou jsem na stránkách ParlamentníchListů.cz zveřejnil přesně před rokem. Vždyť uznejte, co se po roce změnilo? „Novinářům přeji zdravíčko a pevné nervy, aby otevřeli svou mysl a zapomněli přitom na svá tučná konta a kariéry, zahodili nenávist, kterou svým nepřátelům tolik vyčítají, nerozdělovali společnost, nezatajovali, nemanipulovali, nenálepkovali. Hráli rovinu. Přestali býti bioroboty. A nám čtenářům kromě zdraví zbývá popřát nabídku co nejširšího spektra informací a názorů tak, abychom mohli stále ještě svobodně formovat své myšlenky.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
