Hučín, Stavinoha i Devátý potvrzují, že svými extrémními či nekompromisními skutky dělí společnost dodnes. Přesně takových bylo třeba v boji s režimem, který lidi jen kvůli jejich touze po svobodě věznil, mlátil, nutil žít v bídě anebo v emigraci. Hučín a Stavinoha jako první bojovali s totalitou trhavinami a palnými zbraněmi, Devátý jako mluvčí Charty 77 či prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) musel nakonec utéct před uvězněním do Polska.

Bývalý horník v příbramských uranových dolech Ondřej Stavinoha měl na svědomí výbuch, který otřásl Příbramí. 24. srpna 1978, po němž se přes dva metry vysoká bronzová socha prvního československého komunistického prezidenta Klementa Gottwalda poroučela k zemi. „Dal jsem mu trhavinu mezi nohy a klapnul to. Měl jsem dvanáct vteřin na to, abych zdrhnul,“ popisuje motiv svého riskantního činu a vysvětluje jeho provedení desetiletým výročím okupace Československa armádami Varšavské smlouvy a protestem proti kolaboraci Čechoslováků.

Trestu ale neunikl. Za týden poté si pro Stavinohu přišlo pět tajných v civilu a začali ho otloukat na vyšetřovně. Kvůli záškodnictví mu hrozil trest smrti. Soud nakonec poslal 22letého Stavinohu na 9 let za mříže. V kriminále si vysloužil přezdívku „Gottwald“. Propuštěn byl dva roky před pádem totality v roce 1987. Dnes Stavinoha působí dojmem vyrovnaného a silného muže, kterého nemusí nikdo poučovat o tom, jaká je cena svobody a demokracie.

Své zážitky popisuje i Vladimír Hučín, jehož názory na protikomunistický odboj vyvolávají rozporuplné emoce. „Já svými postoji, za které jsem byl odsouzen, určitě společnost polarizuji, avšak lidský život netrvá zase tak dlouho. A když chcete něco změnit, tak musíte někdy přitlačit na pilu,“ říká dnes.