Hučín, Stavinoha i Devátý potvrzují, že svými extrémními či nekompromisními skutky dělí společnost dodnes. Přesně takových bylo třeba v boji s režimem, který lidi jen kvůli jejich touze po svobodě věznil, mlátil, nutil žít v bídě anebo v emigraci. Hučín a Stavinoha jako první bojovali s totalitou trhavinami a palnými zbraněmi, Devátý jako mluvčí Charty 77 či prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) musel nakonec utéct před uvězněním do Polska.
Bývalý horník v příbramských uranových dolech Ondřej Stavinoha měl na svědomí výbuch, který otřásl Příbramí. 24. srpna 1978, po němž se přes dva metry vysoká bronzová socha prvního československého komunistického prezidenta Klementa Gottwalda poroučela k zemi. „Dal jsem mu trhavinu mezi nohy a klapnul to. Měl jsem dvanáct vteřin na to, abych zdrhnul,“ popisuje motiv svého riskantního činu a vysvětluje jeho provedení desetiletým výročím okupace Československa armádami Varšavské smlouvy a protestem proti kolaboraci Čechoslováků.
Trestu ale neunikl. Za týden poté si pro Stavinohu přišlo pět tajných v civilu a začali ho otloukat na vyšetřovně. Kvůli záškodnictví mu hrozil trest smrti. Soud nakonec poslal 22letého Stavinohu na 9 let za mříže. V kriminále si vysloužil přezdívku „Gottwald“. Propuštěn byl dva roky před pádem totality v roce 1987. Dnes Stavinoha působí dojmem vyrovnaného a silného muže, kterého nemusí nikdo poučovat o tom, jaká je cena svobody a demokracie.
Své zážitky popisuje i Vladimír Hučín, jehož názory na protikomunistický odboj vyvolávají rozporuplné emoce. „Já svými postoji, za které jsem byl odsouzen, určitě společnost polarizuji, avšak lidský život netrvá zase tak dlouho. A když chcete něco změnit, tak musíte někdy přitlačit na pilu,“ říká dnes.
Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy začal s pomocí balonů naplněných vodíkem rozšiřovat letáky „Pryč se sovětskou okupací“. Policejní brutalita při výsleších ho prý však přiměla k ještě většímu „tlaku na pilu“ – výbušninami vyhazoval do povětří vitríny KSČ, Lidových milicí či Svazu čs.-sovětského přátelství anebo transparent „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“
Příslušníkům StB se Hučíná nedařilo vypátrat. Když mu přišli konečně na stopu, nemohli mu nic přesvědčivě dokázat. Nakonec ho obvinili z příprav atentátu na levicově orientovaného amerického zpěváka Deana Reeda. „Byla to vykonstruovaná pitomost. Výslechy byly velmi tvrdé. Nějaký Lošťák při nich prohlásil: ‚Kurva, za našich časů v 50. letech jsme se s takovým hajzlem nesrali. Za fabrikou jsme ho prošili samopalem a byl pokoj. Spoutaného mě pak major Oulehla zmlátil do bezvědomí,“ vzpomíná Hučín.
V boji s totalitou Hučín používal násilné prostředky. V roce 1971, kdy si šel v Přerově koupit kofolu do sálu, kde zrovna soudruzi slavili 50. výročí založení KSČ, měl dlouhé vlasy a tričko s nápisem Led Zeppelin. „Můj zjev ale vyvolal u slavících takovou agresivitu, že se kolem mě okamžitě vytvořil kruh urostlých funkcionářů, kteří mě zatáhli na záchod, kde mě za neustálého bití a fackování ostříhali,“ uvedl s tím, že ho pak odsoudili na deset měsíců za mřížemi – za pobuřování."
V Hučínovi se pak probudilo odhodlání k nekompromisnímu boji. Do 17. listopadu 1989 byl čtyřikrát odsouzen na celkem 40 měsíců odnětí svobody. Když pak 18. listopadu 1989 (tedy den po masakru studentů na Národní třídě) vycházel z bran kriminálu, znovu se okamžitě pustil do ozbrojeného boje.
Někdejší disident a mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý nevyhazoval totalitní symboly do povětří jako Ondřej Stavinoha nebo Vladimír Hučín. Jeho boj s komunismem byl však stejně urputný. Nesmiřitelný boj a zatvrzelý vzdor vrcholil riskantními hladovkami a vynuceným útěkem za hranice.
Devatenáctiletý Stanislav Devátý si v roce 1971 si s kamarády připomínal Vánoce zpěvem koled, ale také písničkami Karla Kryla, což soudruhy pobouřilo. S přivolanou policií se pak porvali. „Někteří z nás skončili na Vánoce ve vazbě,“ vzpomíná dnes advokát Devátý. Jeho „výtržnictví“ soud ocenil podmínečným trestem. Hrozilo mu i vyloučení ze střední průmyslové školy elektrotechnické. „Její vedení mě ale podrželo a nechalo dostudovat,“ líčí Devátý důsledky začátků svého vzdoru proti totalitě.
Krátce nato se aktivně zapojil do činnosti disentu, rozmnožoval zakázané tiskoviny, organizoval koncerty. Časté výslechy a policejní perzekuce přiměly ovšem jeho manželku k emigraci do USA. V lednu 1989 – při potlačování protestů – inicioval petici vládě, aby upustila od násilí, jinak jí občané vyhlásí neposlušnost. Následovalo zatčení a obvinění z pobuřování. Jenomže rozjetý Devátý byl už k nezastavení. Při květnové demonstraci ho znovu zatkli a pak obvinili z výtržnictví a z pokračování v trestné činnosti.
Partyzánská povaha Devátého se projevila i tím, že raději dal přednost útěku do již svobodného Polska. Vrátil se 10. prosince 1989, když se už komunistický režim v Československu hroutil.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
