Autoritářské režimy se dají rozdělit na dvě základní podskupiny: revoluční a dynamické. Hlavní rozdíl spočívá v přístupu samotného režimu ke svým stoupencům. Revoluční, nebo také dynamické, režimy své stoupence podporují v tom, aby jednali nezávisle. Na druhou stranu režimy konzervativní podobné praktiky zavrhují a na jakékoli podněty, které nevychází přímo z centra moci, se dívají skepticky.
„V průběhu dlouhé ruské historie se ruští političtí lídři spoléhali primárně na konzervativnější autoritářský model, který je řízen pouze nejvyššími politickými kruhy a iniciativy na vládě nezávislých skupin potlačuje,“ píše autor.
Celá studie v originále ZDE
„Po anexi Krymského poloostrova v roce 2014 se ruská vláda uchýlila k dočasné změně tohoto přístupu; Kreml umožnil organizacím sjednocujícím ruské patrioty nabrat na síle, brzo si ovšem uvědomil možná rizika takové strategie a rychle se navrátil ke svému tradičnímu modusu operandi.“
Změna tradičně konzervativního přístupu ruské vlády byla vyvolána mobilizací opozice uvnitř Ruska na počátku nového tisíciletí, a zejména pak v letech 2011–2012 a po anexi Krymu. Kremelská strategie boje proti zmobilizovaným davům se opírala o podporu provládních skupin, které měla vláda nejprve pevně pod kontrolou.
Zpočátku ruská vláda podporovala zejména patrioticky orientované mládežnické organizace. Po prvním protestu na kyjevském Majdanu v roce 2014 byla zformována skupina „Naši“. Za tvorbu programu nového mládežnického hnutí byl zodpovědný Vladislav Surkov z prezidentské kanceláře RF.
„Skupina Naši byla od svého vzniku prezentována jako „protifašistická“, což ze všech jejích oponentů automaticky udělalo fašisty. Antifašismus se později stal jednou z hlavních zbraní nové ruské ideologie. Toto je spojeno s rokem 1945, kdy Sovětský svaz zvítězil ve válce proti fašistickému Německu. Logika je taková, že kdokoli vystupuje proti ruské vládě, automaticky spadá do kategorie ‚fašista‘,“ píše autor.
Mládežnická skupina Naši a jí podobné organizace jako například Mladá gvarda v roce 2007 organizovaly protifašistické protestní akce v Rusku a Estonsku poté, co byla z centra Tallinnu odstraněna socha sovětského vojáka. Demonstranti v Moskvě zase zabarikádovali estonské velvyslanectví.
Podobné mládežnické organizace své snahy zaměřily i proti členům ruské opozice a aktivistům za lidská práva. Klíčový rozdíl mezi činy skupin jako Naši a ostatními občanskými hnutími spočívá v tom, že mládežnické organizace vytvořené v reakci na rostoucí protivládní protesty se neuchylují k násilí.
„Nicméně z nějakého důvodu se kremelský plán na obranu proti ruské opozici nevydařil tak, jak jeho tvůrci zamýšleli. V období protivládních protestů v Rusku mezi lety 2011–2012 vedoucí představitelé studentských hnutí selhali v masové mobilizaci mládeže. Vládní orgány musely převzít iniciativu a skupina Naši byla oficiálně rozpuštěna v roce 2013. S tímto skončila éra provládních mládežnických organizací,“ tvrdí autor.
Ruská vláda přestala spoléhat na energickou mládež a – zejména v souvislosti s krizí v Krymu a Donbasu – se obrátila k dospělým aktivistům – vojenským dobrovolníkům a veteránům, motorkářům a továrním dělníkům.
Dobrovolníci a hybridní válka
Protesty na ukrajinském Majdanu v letech 2013–2014 a propuknuvší válka ve východní části Ukrajiny odstartovaly novou éru – éru patriotického aktivismu a decentralizovaného násilí v Rusku i za jeho hranicemi.
Ruská vláda pro svou hybridní válku zoufale potřebovala dobrovolníky, což vyžadovalo mobilizaci nevládních vojenských skupin a expertů na propagandu a logistiku. Vojenská účast Ruska na Ukrajině musela vypadat jako spontánní akce vlastenecky smýšlejících dobrovolníků. V konečném důsledku se ovšem stalo to, že původně Kremlem podporované ozbrojené skupiny začaly představovat hrozbu pro samotnou ruskou vládu.
„Zpočátku ruská státní média dobrovolníky bojující na východě Ukrajiny prezentovala jako hrdiny, kteří se na rozdíl od ‚byrokratů v oblecích‘ nebáli ohrozit své vlastní životy a šli hájit zájmy Ruské federace,“ míní Baunov.
„V tomto období po celém Rusku vznikaly patriotické vojenské kluby, kluby nadšenců vojenské historie a vládou sponzorované „nevládní organizace“. Prostřednictvím heroizace lídrů Doněcké a Luhanské lidové republiky ruská vláda v očích veřejnosti legitimizovala jejich autonomii a nezávislost.“
Jednání ruské vlády motivovalo spoustu dobrovolníků zformovat organizace, které se podílely na náboru dalších dobrovolníků, jejich vyzbrojení a následného vyslání do konfliktních zón. Aktivity těchto organizací ovšem nebyly prezentovány ve státních médiích, ta měla za úkol utvořit jiný obraz.
Ruská média se přidržovala narativu o tom, že válka na východě Ukrajiny probíhala primárně mezi místními obyvateli a několika málo oddanými ruskými občany, kteří se na Ukrajinu vydali poté, co slyšeli o otřesném zacházení s rusky hovořícími lidmi ze strany ukrajinských agresorů.
„Klíčové informace o tom, jak se na Ukrajinu tito ruští dobrovolníci vůbec dostali, a o pomoci, kterou jim poskytly pro tento úkol speciálně vytvořené organizace, ruská média nesdělovala. Přitom pokračování války na východě Ukrajiny závisí na logistické podpoře všemožných nadací, internetových serverů a sociálních skupin,“ zdůrazňuje autor zprávy.
Ve velmi krátkém období se zrodil vysoký počet vlasteneckých organizací: Nadace pro pomoc Novému Rusku, Aliance občanů Donbasu, Asociace Nového Ruska, Od lidí Donbasu a mnohé další, z nichž všechny úzce spolupracovaly s regionálními vládami a armádními veliteli.
Vojáci navracející se z východu Ukrajiny zpět do Ruska začínali formovat své vlastní skupiny, jako Unii veteránů Donbasu a Unii donbaských dobrovolníků. Během nejtužších bojů v Donbasu se postupně zformovala radikální ruská ideologie, která se postupně rozšířila až k nejvyšším pozicím v ruské vládě.
„Donbas přitom nebyl jediným ohniskem, kde došlo k dočasné ztrátě ruského vládního monopolu; k podobným incidentům docházelo i v Čečensku pod vedením Ramzana Kadyrova. Spolu s nezávislými skupinami dobrovolníků bojujícími na Donbase, kteří po svém návratu do Ruska začali usilovat o dosažení politické moci, představoval problém Čečenska úpadek centrální moci ruské vlády.“
Návrat do starých kolejí
Ruská vláda si velmi rychle uvědomila, že tento revoluční typ politické podpory ze spodních vrstev společnosti zcela neodpovídá ruským národním tradicím a může v konečném důsledku ohrozit samotný Kreml.
Návrat do starých kolejí se projevil v konfliktu v Sýrii, kde z ruské strany působí pouze ruská armáda, která je přímo řízena ruským ministerstvem obrany. V Sýrii ruští občané nespatřují hrdiny v dělnících, kteří se přes noc stali vojáky, ale ve vojenském personálu ruské armády. Na rozdíl od dobrovolníků bojujících na Ukrajině se jedná o lidi, kteří prošli vojenskou akademií a tvoří tak kontrolovatelnou součást vládní moci.
Ruská vláda prostřednictvím státním mediálních kanálů současnou heroizací ruských vojáků bojujících v Sýrii odvrací pozornost od potencionálně škodlivých elementů působících v Donbase.
„Největší hrozbu spatřuje Kreml v extrémní levici a konzervativních patriotech. Tito lidé chtějí rozvázat jakékoli styky Ruska s globální ekonomikou, potrestat vnitřní nepřátele Ruska, regulovat kulturní a privátní život ruských obyvatel a přerozdělit státní bohatství, které se po privatizaci dostalo do rukou jen hrstky oligarchů.“
„Tyto myšlenky jsou často probírány v nově vzniklých republikách na východě Ukrajiny. Dokonce byly již podniknuty i první kroky k jejich realizaci.“
Toto samozřejmě nemohlo nechat vládní kruhy chladnými a začalo docházet k postupnému snižování podpory dobrovolnických skupin. „Hrdinové Donbasu“ zmizeli z veřejného prostoru tak rychle, jak se v něm objevili.
Vše nasvědčuje tomu, že se nyní ruská vláda snaží o snížení popularity dobrovolníků bojujících na východě Ukrajiny a jejich činů.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
