Kromě peprného výroku Václava Klause mladšího, kterým přesně popsal ubohou podlézavost českých volených vládních i opozičních zastupitelů vůči byrokratickému teroru Bruselu, bylo v tomto týdnu rozhodně nejzajímavější politické školení v pražském metru. Nedávno jsem nevěřil svým očím, ale tentokrát i uším. A nebyl jsem zdaleka sám. Tramvaje jezdily po Praze s vlajkami NATO, jako by šlo o tanky či obrněné vlaky. Ve stanicích metra se ozýval z reproduktoru hlas, jenž sděloval občanům svoji hrdost z našeho členství v NATO, které ukázalo naši příslušnost k Západu. Poté se politické školení opakovalo v angličtině. Nezaregistroval jsem jméno, pouze konstatování, že novodobý politruk a propagandista je pražský zastupitel. Možná se opomněl představit se statečností vlastní našim politickým mládežníkům neboli pirátům všech barev a vlajek, o nichž jsem psal posledně v rámci hodnocení sjezdu oranžových a růžových mladých pirátů ČSSD. V případě této propagandy NATO údajně šlo o pražského primátora Hřiba. Dvojjazyčné politické projevy a školení se v našich zemích přednášely naposledy v době takzvaného Protektorátu Čechy a Morava, takže veřejnost zírala.

Po nástupištích se neozývalo žádné nadšení ani óda na radost, spíš jsem zaslechl semo tamo nějakou nadávku. Lidé, s nimiž jsem hovořil, byli v šoku a konstatovali, že jsme něco takového nezažili ani za komunistů. V minulém roce jsme si poslechli dost řečí o Janu Palachovi a ruské agresi a vyšlo i pár knih. Nicméně málokdo připomenul, že tento hrdina se upálil nikoli kvůli sovětské armádě, ale na protest vůči zbabělosti a pasivitě Čechů, s níž podlézavě snášejí cizí jho. Kdyby Palach přežil, tak by mu nedávno v metru lezly oči z důlků nad tím, kam jsme pokročili ve svobodě a občanské statečnosti vůči kolonizaci, kupodivu nikoli ruské.