Evropa se hádá a propadá do chaosu, jinde se zatím uzavírají spojenectví. Tereza Spencerová ukazuje, proč budeme čím dál více zaostávat. Už to pochopil dokonce i Erdogan

30.06.2016 16:10

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Pozoruhodný týden, který začal britským referendem, schvalujícím vystoupení země z Evropské unie, a skončil teroristickými útoky na letiště v Istanbulu, rozebírá pro ParlamentníListy.cz analytička Tereza Spencerová. Za zásadní považuje „podlomení evropské nohy“ světového geopolitického uspořádání. Zatímco svět má tendenci se sjednocovat a sdružovat, v Evropě začínají probíhat přesně opačné procesy.

Evropa se hádá a propadá do chaosu, jinde se zatím uzavírají spojenectví. Tereza Spencerová ukazuje, proč budeme čím dál více zaostávat. Už to pochopil dokonce i Erdogan
Foto: Hans Štembera
Popisek: Brexit, ilustrační koláž

Nejsledovanější mezinárodní událostí minulého týdne bylo úspěšné britské referendum o vystoupení z EU. Jak poznamená vystoupení Británie politiku Evropské unie? Objevují se různé spekulace, že Evropu ovládne Německo se svými zájmy, nebo naopak že Německo a Francie budou stát se svými spojenci proti sobě. Jaké rozložení sil mezi členskými státy sedmadvacítky očekáváte vy?

Mám dojem, že v současné situaci je možný takřka jakýkoli vývoj, jaký vás zrovna napadne. Mluví se o budoucím superstrátu, o federaci národních států, o rozpadu… Podle mého je to pouze mlácení prázdné slámy, které má jen zakrýt bezradnost, aby to vypadalo, že jsou lídři EU dál akční a plní energie. Bude ale třeba vyčkat pár dní nebo spíš týdnů a měsíců, aby „Bruselští“, stejně jako Berlín, Paříž a další důležité metropole, získali čas se vzpamatovat z brexitového šoku, aby „ti, kdo spolu chodí na pivo“, tedy šestka – počítáno už bez Británie – zakládajících členů, opravdu na pár piv zašli a vše probrali pokud možná co nejracionálněji a s co nejlepším odhadem dalšího vývoje a jeho důsledků. Bude zapotřebí velkého brainstormingu a sebezpytování, protože se Unie už před nějakou dobou vymkla chápání svých občanů, a jak před pár dny zničehonic přiznal třeba německý ministr financí Wolfgang Schäuble, takových „nechápajících je čím dál víc“.

Je asi logické, že Berlín s Paříží – přinejmenším do referenda, které na příští rok slibuje Marine Le Penová, obě tyto země zatím víc spojuje, než rozděluje – budou mít dál hlavní slovo. Jejich pozice se ale ještě upevní, protože s Brexitem odchází stát, který v EU často působil především jako kverulant okopávající ostatním kotníky, bránící si svou výlučnost, tlačící Unii do konfrontace s Ruskem a hájící politiku USA. Bez Londýna tedy budou mít Berlín s Paříží – a se zbylými čtyřmi zakládajícími v zádech – volnější ruce při určování hlavních směrů unijní politiky, ale současně lze čekat, že se na ně právě kvůli snaze chopit se kormidla ještě pevněji snese nová vlna kritiky. Na druhou stranu ale platí, že pokud EU někdo „nevezme do ruky“, tak se celý ten spolek promění v pytel rozhádaných blech a nic už nebude bránit tomu, aby byla řízeně rozpuštěna coby dobrý experiment, který se v určité fázi odklonil od původního projektu a ve finále havaroval tak, až je na odpis.

Vyhlídka na záplavu referend o setrvání v EU nic moc dobrého pro „Bruselské“ nevěští, protože vlastně ani není jisté, kolik členů může mít EU řekněme do dvou tří let. Prostý zákaz referend jako takových, jak se o tom už také spekuluje, jen ukazuje míru myšlenkové bídy „unijních elit“. Celou situaci tím mohou jen zhoršit a výbuch by už nemusel být řízený. A úplně stejně špatné by bylo, kdyby se nakonec současný Brexit shledal „neplatným“ a vše by se nějak zašumlovalo do stavu před ním.

Pro referendum o vystoupení z EU se přitom vyslovují stále silnější strany a hnutí ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Španělsku, Švédsku, Rakousku. Určitě jsem na někoho zapomněla. První hlasy pro Czexit zaznívají i v České republice… A pokud se od Británie oddělí Skotsko a současně Londýn ztratí i Severní Irsko, jak dlouho bude třeba Madrid s to udržet na uzdě Katalánce nebo Basky, nebo co asi udělá Řím, jemuž chtějí odejít Benátky, Furlánsko nebo Sardinie?

Čili, rozložení sil v rámci EU se bude do značné míry odvíjet od stupně chaosu, který nejen v EU, ale i v jednotlivých členských zemích zavládne. Z tohoto hlediska ovšem Brexit nejenže uvolnil stavidla nespokojenosti, ale současně jako by v praxi popřel neokonzervativní mantru o „konci dějin“. Starý kontinent se dává do pohybu.    

Ve středu se objevilo též prohlášení polské premiéry Beáty Szydlové, že nehodlá respektovat německo-francouzskou dominanci v EU. Nabízí se otázka, zda může vůbec někdo být nyní v EU „třetím“ na úrovni Německa a Francie? A mohlo by to být právě Polsko, třeba s jednotnou podporou Visegrádské skupiny? A jak se Brexitem změnila pozice Visegrádské skupiny v rámci EU?

Visegrád je podle mého velmi podivné uskupení států, které do značné míry spojuje jen a jen geografická poloha. V Polsku aktuálně vládnou protiunijně naladění nacionalisté, Orbánovo Maďarsko je v mnoha ohledech nevypočitatelné, Slovensko se za Róberta Fica sice občas umělo „ozvat“, ale nakonec vždy přesto kývalo Bruselu a kosa na kámen padla až s migrační krizí – Bratislava se nyní ujme předsednictví Unie a „staří členové“ EU jí už nyní vyčítají její nekompromisní postoj vůči islámu a muslimům. A současná česká vláda vždy v Bruselu srazila podpatky, po Brexitu se ale ze dne na den proměnila v euroskeptiky, kteří jdou po krku Jean-Claudu Junckerovi, načež se nejspíš lekla sama své odvahy a zase od požadavku na jeho demisi upustila.

Dohromady je to uskupení nečitelné. Když nyní volá po „reformě“ EU, aby více reflektovala potřeby občanů i hlasy národních parlamentů, ani neříká – protože neví – jak na to. Když vyzývá Unii, aby posilovala důvěru mezi členskými státy, není jasné, co tím kdo myslí. To jako že ta vychvalovaná hvězdná EU je ve skutečnosti spolkem, jehož členové si navzájem ani nemohou důvěřovat, kují proti sobě pikle a při summitech si všichni drží ruce na kapsách a bankovky si strkají do ponožek? No tohle? Proč nám to nikdo z těch našich politiků neprozradil před Brexitem?

Bez legrace, nevím přesně, co Českou republiku spojuje zrovna s polskými nacionalisty, ale je zřejmé, že přitvrzení tónu vůči EU a požadavek na decentralizaci Unie vanou právě z Varšavy. A jak Visegrád, tedy i Česká republika, asi zazní, až v polarizovaném Polsku volby vyhrají pro změnu „unionisté“? Ten veletoč bude hodně trapný.

Přitom ale není třeba přeceňovat proklamace, podle nichž Varšava nestrpí německo-francouzskou dominanci v EU. Na jedné straně je pravda, že Polsko může Unii ztrpčovat život, ale – tím víc bez tradičních britských spojenců – rozhodně není tak silné, aby dokázalo razit svou vlastní politiku. To by mohlo nastat nejspíš jen ve chvíli, kdy z EU „opadá“ deset patnáct důležitých zemí a pod „známkou“ Bruselu by zůstaly Polsko, Visegrád a Pobaltí… A co víc, je tu každodenní realita. Varšava například halasně „bojuje“ proti rusko-německo-francouzskému plynovodu Nord Stream II, hrozí, že je to hlavní překážka v normalizaci vztahů s Německem, ale přitom už si právě z tohoto budoucího plynovodu zamluvilo 11 miliard kubíků plynu ročně… Čili slova jsou slova, ale topit se prostě musí.        

Jak Brexit poznamená sílu Evropské unie na světovém fóru?

Světová politika v poslední době alespoň formálně stála na čtyřech pilířích, tedy na USA, EU, Číně a Rusku. Pokud se evropský pilíř začne podlamovat, nakloní se adekvátně celá ta globální architektura. Je skoro symbolické, že v době, kdy nás potrefil Brexit, Vladimir Putin v Číně dojednával další obchody za desítky miliard dolarů, Rusko odsunulo Saúdy na druhé místo v dodávkách ropy Číně a „jejich“ Šanghajská organizace pro spolupráci přijala za členy jaderné arcirivaly, Indii a Pákistán. Čili, Eurasie se pohybuje dostředivě, zatímco EU zcela opačně. Evropa si toho nemohla nevšimnout a je velmi pravděpodobné, že nějak zareaguje, nebo přesněji, že „proruské“ politické a byznys lobby v Německu, Francii či Itálii budou usilovat o to, aby odbouraly překážky ve vztazích s Ruskem a všemi dál na Východ, jak jen to půjde.

Není bez významu, že zatímco se EU dál motá v kruzích a přemýšlí, co s Brexitem, přijal francouzský ministr zahraničí Jean-Marc Ayrault ve středu v Paříži svého ruského kolegu Sergeje Lavrova, načež prohlásil, že sankce proti Rusku by měly být zrušeny co nejdřív. Sice přitom zopakoval mantru o nutném naplňování minských dohod, ale protože se Kyjev očividně rozhodl, že s řešením krize počká až na dalšího amerického prezidenta a nenechá se Evropou k naplňování svých závazků donutit, tak je to konstatování vcelku jasné: Sankce ničeho podstatného nedosáhly a čas na hrdinství už vypršel. Je přitom ale nutné připomenout, že západní koncerny si beztak už své cestičky k obcházení protiruských sankcí našly, takže jejich nedávné prodloužení o půl roku bylo vlastně jen gestem, které mělo EU pomoci neztratit tvář. Kdo by se ale nyní staral o tvář při pohledu na unijní „rozvaliny všude vůkol“? V časech krizí bývá košile bližší než kabát naprosto běžně.

Evropská ministryně zahraničí Federika Mogheriniová na začátku týdne prohlásila, že Evropa musí zůstat jednotná a silná, protože svět ji potřebuje více než kdy jindy. Může to být jen politická proklamace v reakci na Brexit, ale zkusme se nad tím zamyslet vážně: Jaká je dnes role a pozice sjednocené evropské diplomacie ve světě? A v čem je EU pro „svět“ tak důležitá právě dnes?

Přiznám se, že slova paní Mogheriniové o „světě, který EU potřebuje víc než kdy jindy“, mi ze všeho nejvíc připomínají cimrmanovské „když se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá“. Faktem je, že paní Mogheriniová po nástupu do funkce vynaložila spoustu úsilí a peněz na razantní posílení unijní diplomatické mašinérie. Nicméně rozhádaná EU, která není s to se shodnout na čemkoli, čemu by se dalo říkat „jednotná unijní zahraniční politika“, generuje jen jeden vágně formulovaný kompromis za druhým. A velvyslanci EU ve světě tak v podstatě nemají jinou možnost, než poslušně pronášet prázdné fráze. Takovou neslanou a nemastnou Evropu svět opravdu nepotřebuje. Tím spíš, že v důležitých problémech beztak vždy jen papouškuje pozici Spojených států a jako taková je také ve světě po zásluze vnímána.

Z této bezradnosti vyčnívaly a vyčnívají zahraniční politiky sebevědomých států typu Francie nebo Británie. Spojuje je minulost koloniálních mocností, která jim jako by dodnes dodávala pravomoc rozhodovat o tom, jak se bude žít či nežít kdesi ve světě. Výsledkem pak bylo třeba zničení Libye a současný příval uprchlíků přes sever Afriky nebo pokračující ozbrojené i jiné snahy rozhodovat o tom, kdo bude nebo nebude vládnout v Sýrii – a související příval uprchlíků… Zkrátka, to také není nic, kvůli čemu by měl svět EU „potřebovat“.

Myslím, že nemá smysl se nad slovy paní Mogheriniové nějak déle zastavovat. Z Bruselu ostatně podobných velikášských proklamací aktuálně zaznívá spousta, srovnání s realitou vesměs nesnesou, jejich životnost je jepičí, o obsahovém významu ani nemluvě.     

Jak může vystoupení z EU změnit zahraniční politiku Británie? Může využít své „volnosti“ a tradičních historických vazeb třeba k posílení svých kontaktů s USA nebo někdejšími částmi svého imperiálního systému? A co může tato pozice světu a Británii přinést?

Na tohle téma lze jen spekulovat, protože se zdá, že Brexit žádnou zahraniční politiku nemá. A o tom, jak bude jednou zahraniční politika „nezávislé“ Británie vypadat, nejspíš rozhodne především to, jak velká nebo malá Velká Británie bude – nezapomínejme, že odejít chtějí Skotové, Severní Irové, oddělit se poněkud bizarně chce i Londýn. Mimochodem, Austrálie se připomněla alespoň tím, že by ráda vystoupila z Britského společenství…

Nicméně pokud opravdu zbyde malá Británie pod vládou „brexitářů“, tak nejspíš o žádném prohlubování vazeb s USA nebude ani řeč, protože angličtí euroskeptici se spíš vzhlíželi v Rusku než v USA. A co víc, USA dávají přednost státům, které jim jdou na ruku – což v praxi znamená mimo jiné i hromadný nákup amerických zbraní. Velká Británie byla až dosud největším unijním zbrojařem a na zbraně vynakládala celých 15 procent veškerých unijních výdajů zbrojení, ale malá Británie na něco takového nebude mít možná ani peníze, takže i zájem zpoza Atlantiku bude adekvátní. Podle mého se malá Británie bude ze všeho nejvíc snažit nezpřetrhat své – především obchodní – svazky s Evropou a přistupovat k zahraniční politice více pragmaticky než ideologicky jako doposud.

A co může světu přinést? Nevím, jak to uchopit. Co Velká Británie světu přinášela dosud?  

Turecký prezident Erdogan se v posledních dnech snaží vystupovat mnohem vstřícněji k zemím, se kterými měl doposud napjaté vztahy, ať už k Rusku nebo k Izraeli. Jaké jsou podle vás důvody této zásadní změny postoje?

Turecko pod prezidentem Recepem Erdoganem razilo nezřízeně sebevědomou politiku, v jejímž rámci se dostalo do mezinárodní izolace – řeč je o vydírání Evropy prostřednictvím migrační „zbraně“, boji proti Kurdům, kteří jsou fakticky pod ochranou USA, sestřelení ruské stíhačky… Postavit se jednomu ze čtyř zmíněných pilířů geopolitiky by – s podporou ostatních – možná ještě šlo, ale troufnout si rovnou na tři z nich, to už naplňuje okřídlený citát z filmu Frajer Luke: „Frajeřina je na to nemít.“

V posledních měsících se začaly projevovat důsledky, ať už v podobě uvadajících obchodních vazeb, krachujícího turistického průmyslu, vzdalující se vizi bezvízového režimu s EU. Erdogan jako by s každým dnem ztrácel prostor k manévrování a jeho stále častější islamizační výzvy k občanům to nijak zastřít nemohly. Změna proto přijít musela, a Erdogan tím znovu osvědčil svůj talent pro politické přežití. Nejprve oslovil Izrael, který býval významným tureckým obchodním i vojenským partnerem, a to až do masakru na turecké lodi Mavi Marmara, na jejíž palubě izraelské komando pozabíjelo deset aktivistů mířících prolomit blokádu pásma Gazy. A když už oslovil Izrael, obrátil se i k Rusku – s Putinem býval ještě relativně nedávno také „dobrý přítel“. Omluvil se za sestřelení stíhačky, a pak už to šlo ráz na ráz. Ve středu už si spolu volali a domluvili si prý i osobní setkání.

Vše je přitom navzájem provázané, ale k pochopení je třeba podívat se na mapu. Izrael aktuálně prohlubuje vazby s Ruskem a udržuje nadstandardní vztahy s dalším ruským regionálním spojencem, Egyptem. Káhira nyní Ankaře vzkázala, že k normalizaci jejich vztahů stačí, když Erdogan uzná legitimitu puče z roku 2013, v jehož rámci byla svržena proturecká muslimskobratrská vláda Muhammada Mursího. A když už se nyní Erdogan podle všeho domluvil s Izraelem a Ruskem, nic už mu vlastně nebrání v obnovení vztahů s Káhirou. A tak se nabízí pohled na vznikající další – vedle „šíitské“ osy Rusko–Írán–Sýrie–Irák a Hizballáh – mocenský blok v regionu, v němž je Rusko pevně zapojené.

Pro nás je důležité, že si Erdogan k normalizaci nevybral Západ. Ale proč by vlastně měl? Evropa upadla do chaosu a do Unie by nyní vstupoval jen naprostý sebevrah, USA budou ještě půl roku bez „funkčního“ prezidenta a následná budoucnost je nejistá, a ta integrující se Eurasie je beztak slibnější než krizemi stíhané samozvané „pupky světa“…   

V úterý večer došlo v Turecku k teroristickému útoku na tamní letiště s desítkami mrtvých. Jaké může mít tato událost důsledky pro tureckou politiku v regionu a ve světě?

Útok v Istanbulu lze samozřejmě vnímat jako nezvykle rychlou reakci Daeše právě na sbližování Turecka se židovským státem a Ruskem, které proti teroristům bojuje v Sýrii. Anebo netřeba ani hledat konkrétní důvody. Stačí si vzpomenout, že si USA kdysi zřídily al-Káidu k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu a následovalo 11. září. Turecko Daeš a další teroristy v Sýrii vnímalo jako svou prodlouženou ruku v tamní válce, obchodovalo s nimi, nabídlo jim své území pro přesuny bojovníků i dodávky zbraní, a nyní jen přišla reakce. Teroristický útok na letiště v Istanbulu přitom nebyl prvním svého druhu a jen naplňuje přísloví o tom, jak moc nebezpečné je hřát si hada na prsou.

V každém případě platí, že teroristé chtějí ukázat, kdo že to má situaci v rukou, lze možná uvažovat rovnou o pokusu přenést syrské války na turecké území, tedy fakticky na hranici Evropy.

Pro Ankaru z toho všeho vyplývá, že čas přátelských a obchodních kontaktů s Daešem, al-Káidou a dalšími teroristy vypršel. Kromě války proti Kurdům se tak nejspíš přímo v Turecku otevře další válečná fronta, která bude možná ještě krvavější, ale současně – narozdíl od té protikurdské – i životně nezbytná. A z toho vyplývá, že Turecko nejspíš radikálně změní i svou politiku v syrské válce, což pro změnu Rusku a Damašku podle všeho usnadní jejich operace kolem Aleppa nebo Idlíbu. Na podrobnosti si ale pár dní počkejme.

Kromě reakce Turecka na teroristický útok – co podle vás budou nejdůležitější zahraničněpolitické události v následujícím týdnu?

Nenapadá mě nic konkrétního, co by bylo třeba sledovat. Hodně věcí jsme probrali a jisté je, že letos znovu nečekáme žádnou okurkovou sezonu.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Šlachtu do voleb zmlátí. Přišlo to z nečekaného místa

14:54 Šlachtu do voleb zmlátí. Přišlo to z nečekaného místa

Známá advokátka a politická aktivistka Klára Samková sdílela své postřehy z předvolební kampaně. Bab…