Už v autobuse jsem si připadal poněkud vyvolený. Na celý – i když menší – bus jsem byl s panem řidičem sám. Nepočítám-li tedy jeho příbuznou, která pravděpodobně dělala „garde“ a společnost „dědovi“, jak mu říkala, protože pravděpodobně nepředpokládali, že by na trase Klatovy–Železná Ruda o víkendu někdo jel. Kupodivu, zpět ano, ale pojďme hezky postupně…

Ach ty kombajny, ach to zemědělství!

To, že jediná hlavní silnice z dnes již bývalého města karafiátů (Klatov) je beznadějně frekventovaná, není nic překvapujícího. Ke všemu ještě čas sklizně, takže se přesunovaly kombajny a nákladní auta. Do toho turisté všech možných národů – samozřejmě Holanďané a pochopitelně Němci. Zrovna jeden, z bývalé NDR (podle SPZ se dá poznat, odkud je, protože ta je v Německu na rozdíl od nás stále výhradně podle okresů a krajů), se vtlačil před autobus do kolony docela brutálně a nebýt šikovného řidiče-profesionála autobusu, asi by mu česká Karosa udělala z kombíka naráz kupíčko.

A podobných případů se opakovalo dost a dost, protože konvoj zemědělských strojů, místo aby na chvíli uhnul stranou, spěchal hlemýždím tempem na pole požnout zlaté klasy. Tak by to asi řekli staří pamětníci, ale od jednoho mladíka, který na zastávce před odbočkou na Onen Svět zastavil svojí motorku s největší pravděpodobností na přírodní a nikoliv technickou pauzu, jsem se dozvěděl vskutku svérázný názor. Celý červený – myslel jsem si, že tím vztekem, ale možná že byl „naspeedován“ nějakým tím energetickým nápojem, prohodil: „S traktorama a kombajnama… tady zdržujou. Všechny ty rozprašovače hnoje a hovnocucy bych zrušil, ať je s tím fakt pokoj. Čistá příroda, to by bylo ono,“ a jal se činiti do trávy, načež tam ještě zahodil obal od cigaretky.