Fotograf a cestovatel bilancuje: Toho estébáka jsme demokraticky zvolili, jinak by tam nebyl

29.12.2018 20:28

CO NÁM DAL ROK 2018 Před třiceti lety mu revoluce umožnila splnit si svůj sen. Teď čilý vydavatel děl s dobovými pohlednicemi větří krizi. Scestovalý geograf a fotograf Petr Prášil letos pokřtil dvě publikace týkající se sudetského příhraničí a podotýká: „Nemůžeme se tvářit, jako by část našich dějin neexistovala. Zvěrstva nelze vymazat, ale…“ V rozhovoru pro PL prozrazuje, proč má odpor k dotacím či proč se nemáme rozčilovat nad Babišem. „Chápu, že část české společnosti je naštvaná,“ říká na druhou stranu sběratel a autor, který vysílá do světa dokumentární „poklady“, kterých je prý z jisté doby poskrovnu.

Fotograf a cestovatel bilancuje: Toho estébáka jsme demokraticky zvolili, jinak by tam nebyl
Foto: Archiv Petra Prášila
Popisek: Aktuální knihu, která zachycuje mimo jiné revoluční období před rokem 1989, i samotný 17. listopad, pokřtila v prosinci herečka Jitka Čvančarová (vlevo). Vydavatel Petr Prášil je úplně vpravo, vedle něj autor Karel Lojka.
reklama

Anketa

Myslíte, že se v roce 2019 budeme mít lépe než v tomto končícím roce?

23%
77%
hlasovalo: 18902 lidí

V blížícím se roce 2019 uplyne rovných třicet let od sametové revoluce. Vy jste se roku 1989 věnoval mimo jiné knize o Mělníku na starých fotografiích, které jsou z let 1970–1989: Kniha končí právě revolučními obrázky. Co na nich přesně je? 

Kniha vznikla především díky tomu, že mělnický patriot Karel Lojka pořídil v daném období tisíce různých fotografií Mělníku a má k tomu i popisy, o co se jedná. Včetně velmi podrobné datace. Tak by byla škoda tohoto „pokladu“ nevyužít, protože, ač se to může zdát divné, tak kvalitního materiálu, který dokumentuje sedmdesátá a osmdesátá léta, mnoho není.

Obrázků z listopadu 1989 je v knize šest a všechny ukazují náměstí Míru, zaplněné demonstranty. Podobně to tehdy vypadalo prakticky ve všech ostatních městech. 

Revoluční rok 1989 v Mělníku. Podobných fotografií je v knize více.

 „V této době zde došlo… ke značným proměnám tváře města v podobě bourání starého a budování nového,“ píšete v anotaci ke knize. Vidíte něco špatného na tom, když dochází k proměnám města v podobě bourání starého a budování nového?

To se nedá generalizovat. Záleží na tom, co se bourá a co se buduje. Někdy to může být i vysoce pozitivní změna k lepšímu.

Naplnila se očekávání lidí, jejichž činy či emoce vidíme na těch třicet let starých snímcích?

Já mohu mluvit pouze za sebe. Mně tehdy v listopadu 1989 chybělo jen několik málo týdnů do osmnáctých narozenin a v tom návalu radosti a euforie z konce vlády jedné strany jsem viděl řadu věcí růžovými brýlemi.

Úplně největší radost mi tehdy udělalo otevření hranic a možnost cestování, což byl můj velký sen a dodnes je to můj velký koníček. Jinak za těch skoro 30 let jsem již růžové brýle sundal a je jasné, že celá řada věcí mohla být lepší, než dnes ve skutečnosti je…

V roce 1989 byl zbořen například tento zámek v Debrníku v západních Čechách. Petr Prášil jej ve své publikaci označil za výstavný objekt s 210 lety historie v pohraničí. Snímek z roku 1915. (Publikováno v letos vydaném díle „Hrady, zámky a tvrze na starých pohlednicích – Západní Čechy“)

Zabýváte se historií, komunikujete s kronikáři. Nemáte pocit, že lidé příliš brzy zapomněli na nedávnou historii, když jim nevadí, že nám vládne bývalý agent StB?

Bohužel, paměť lidí bývá mnohdy krátkodobá. Když to odlehčím, tak jeden můj kamarád, ročník narození 1943, v nadsázce říká: „Nejlíp jsem se měl v době, když jsme si říkali soudruhu a soudružko a zdravili se Čest práci. To jsem byl mladý a zdravý.“ On takto jen vtipkuje, ale když se nad tím zamyslím, tak to vůbec není scestné.

Já také devadesátá léta budu vždy hodnotit jako úžasné roky, byť to asi historie jednou zhodnotí jako roky plné rozkrádání a pochybných privatizací.

A toho StBáka jsme si demokraticky zvolili, jinak by tam nebyl.

Fotogalerie: - Dobové pohlednice jako svědek zničeného...

Rovných 200 let by v nadcházejícím roce bylo původ...
Z těchto fototypů je zřejmé, proč má smysl západoč...
Pro změnu před 100 lety, které si mimochodem letos...
Této pohlednici je nyní v prosinci 120 let. Jde o ...
V Západních Čechách běžně vycházejí dvojjazyčné pu...
V revolučním roce 1989 (příští rok uplyne 30 let o...

S jakými pocity o naší společnosti vstupujete do nového roku a ukončujete letošní rok? Máme se třicet let od revoluce dobře, jak tvrdí premiér?

Do nového roku vstupuji optimisticky, byť je velmi pravděpodobné, že v roce 2019 vypukne další světová hospodářská krize, jak to řada ukazatelů naznačuje. A jelikož v médiích stále slýcháme, že pokud nebude ekonomický růst, že to bude ta nejhorší věc na světě, co nás může potkat, tak bychom se do roku 2019 měli dívat podle těchto černých scénářů s obavami.

Přitom z mého pohledu nejdůležitější je být zdráv, mít rodinné zázemí a vytvářet něco, co člověka naplňuje a dělá mu radost.

Jinak bráno celosvětově se v roce 2018 opravdu máme dobře. Pokud se budeme srovnávat s nejvyspělejšími zeměmi světa, za což považuji třeba Švýcarsko, kam často a rád cestuji, tak máme ještě samozřejmě hodně věcí ke zlepšování, ale to je celkem logické.

Co si s odstupem myslíte o atmosféře, kterou dnes v některých lidech vyvolávají protesty během 17. listopadu, jmenovitě například vyhazování věnců do koše? (Protesty mimochodem letos proběhly i 21. srpna, kdy lidé křičeli na premiéra Babiše u rozhlasu, dále 28. října se demonstrovalo proti prezidentovi před Hradem...) Je česká společnost do značné míry opravdu naštvaná, nebo jde o akci „pražské bubliny“?

Chápu, že část české společnosti je naštvaná, ale akce typu vyhazování věnců do koše zvláště při pietních a vzpomínkových akcích mi přijdou nedůstojné.

Ne kvůli těm dvěma pánům, které jmenujete, ale obecně si myslím, že vulgarismy a vandalismus nic nevyřeší. 

Stará se dobře stát o seniory, rodiny, samoživitele, menšiny, podnikatele, lidi v nouzi?

Nemám moc rád názor, že by se měl o všechny postarat stát, ono to ani nejde. Z ekonomicky aktivních by se měl především starat každý sám o sebe. Podívejte se, jak to dnes vypadá ve Francii. To je takový příklad, kdy se stát formou sociálních dávek a různých zvýhodnění všech stará až moc za cenu jedněch z největších daní v Evropě a zároveň jedné z největších nezaměstnaností ze zemí EU, protože k práci není motivace.

Co vidím v České republice v současnosti jako velký problém, který teprve začíná doutnat, je nedostupnost bydlení pro mladé začínající rodiny. Za ty nesmyslné ceny, kam se to zejména v posledních dvou třech letech vyšplhalo, to znamená zadlužit se hypotékou – pokud na ni vůbec dosáhnou – prakticky na celý život. S tím by se mělo určitě něco rychle dělat, ne o tom jen mluvit.          

Poslanci schválili, aby zmíněný 17. listopad byl v kalendáři označený i jako „Mezinárodní den studentstva“. Dosud byl Dnem boje za svobodu a demokracii. Mezinárodní den studentstva si připomínají už některé jiné státy a odkazuje na události z roku 1939 v Praze. Podpořili poslanci dobrou věc, nebo to považujete za okrajové?

17. listopad by měl být jak Mezinárodním dnem studentstva, tak i Dnem boje za svobodu a demokracii. Je velmi důležité si připomínat obě události. Mezinárodní den studentstva byl vyhlášen na základě tragických událostí v Protektorátu Čechy a Morava z podzimu 1939, které vyvrcholily právě 17. listopadu 1939 uzavřením českých vysokých škol, zatýkáním a popravami.

Takže by bylo až nedůstojné, kdybychom my Češi ignorovali událost, která se odehrála u nás, vnímal ji tehdy celý svět a stala se podnětem k vyhlášení mezinárodního dne.  

Před pár týdny jste vydal knihu dobových pohlednic Západních Čech – tedy z regionu, který byl snad nejvíce postižen mnohdy zcela nesmyslným bouráním památkových objektů. Nyní stát uvolňuje dotace na demolice nepotřebných objektů – to je ok?

Západní Čechy byly za éry budování socialismu opravdovým unikátem, nikde se nezničilo tolik památek, jako právě tady…

Čím to?

Asi tomu přispěla blízkost bavorských hranic. Za vše mluví slogan „Západočeský kraj – pevná hráz socialismu a míru“, který ještě před 30 lety zdobil – v podobě plechové tabule zapíchnuté v záhonku růží – náměstí v Teplé u Mariánských Lázní.

K dotacím na demolici objektů se nemohu vyjadřovat, nic o tom nevím. Sám žádné dotace nečerpám – přitom by to v mém případě ani nebyl střet zájmů – a mám k dotacím svým způsobem odpor.

Proč?

Protože právě dotace vytvářejí kvalitní podhoubí pro korupci. Ale na druhou stranu je třeba říci, že celá řada dotací zcela jistě posloužila velmi dobré věci, třeba v souvislosti s péčí o seniory, na kterou jste se před chvílí ptala.   

Řadu kostelů, zejména v takzvaných Sudetech, zachraňují finance od Němců. Kniha o jednom z regionů západního pohraničí, Kraslicku, u vás vyšla s česko-německým textem. Jeví se v pohraničí česko-německé vztahy jiné než ve středních Čechách, kde se sem tam objevují politické výkřiky o narovnání vztahů s Němci a o Benešových dekretech?

Prakticky všechny pohlednice vydané do roku 1945, které uvádíme ve zmíněné knize, jsou logicky psány německy. Do roku 1945 zde žila německá většina a nemůžeme se dnes tvářit, jako kdyby tato část našich dějin neexistovala.

Vzhledem k tomu si myslím, že je správné, že jsou knihy dvojjazyčné.

Dle mého názoru i skutečnost, že vydáme knihu s česko-německým textem, může napomoci k dalšímu zlepšení česko-německých vztahů, které jsou v současnosti určitě nejlepší v novodobé historii.

Je třeba se poučit z dějin a snažit se o co nejlepší sousedské vztahy, byť nelze jednoduše vymazat zvěrstva spáchaná příslušníky německého národa během 2. světové války a období, které válce předcházelo.

Hitler vjíždí triumfálně do Kraslic (Sudety), 4. října 1938. Zdroj: Bundesarchiv, Bild 137-049535 /autor neznámý/.         

Jinak – zmíněné „Kraslice a okolí na starých pohlednicích“ je jedna z asi šedesáti knih z edice „na starých pohlednicích“, které jsme od roku 2001 vydali. Většinou se naše knihy týkají západní poloviny Čech. Pokud se jedná o oblasti bývalých Sudet, tak text vždy děláme česko-německý, takže Kraslice v tomto směru nejsou žádnou výjimkou.


Petr Prášil se narodil v roce 1971 v Liberci. Je vystudovaný geograf. Několik měsíců pracoval na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR. Od mládí se věnoval sbírání pohlednic, cestování a fotografování, takže později začal pohlednice sám fotografovat a dnes je vydavatelem a autorem nespočtu publikací novodobých a historických pohlednic menších obcí a měst České republiky. „Oprašujeme staré časy pomocí dobových pohlednic prostřednictvím jedinečné knižní edice,“ uvádí k tomu na stránkách svého vydavatelství Baron, které vede společně s Eduardou Marií Doleželovou a které za dvacet let existence vydalo 10 090 druhů místopisných pohlednic České republiky.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Lucie Bartoš
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Jsme za kašpary.“ Milion chvilek? Už i ODS se směje. Plus varování, o co Minářovi skutečně jde. A vážné informace

19:13 „Jsme za kašpary.“ Milion chvilek? Už i ODS se směje. Plus varování, o co Minářovi skutečně jde. A vážné informace

Na to, že spolek Milion chvilek připravuje demonstraci proti zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem p…