„To svinstvo je hodně jiné než srovnatelné nakažlivé choroby. Dlouhá, bezpříznaková, leč infekční inkubační doba je zárukou, že se to bude šířit jako lavina. Jedinou obranou je minimalizovat kontakty s jinými lidmi – a při těch nezbytných dodržovat úzkostlivou hygienu. Tedy stáhnout se do rodin a uložit si přísnější či méně přísné ‚domácí vězení‘. Pro spoustu populace to není možné, ale zavření škol, některých úřadů, omezení společenských akcí může problém přinejmenším brzdit. Šílené je, že izolace je jedinou obranou starých lidí – kteří na izolaci beztak psychicky trpí. Přiznejme si, že spíše přežijí samotáři. Lidstvo a jeho společenské zvyklosti se nejspíš nadobro změní,“ poznamenal úvodem svého příspěvku Konvička. 

Mezi bagatelizátory by vymezil podle svých slov dvě skupiny. „První lze nazvat ‚mladí frackové‘ – jsou ve švuňku, svět jim patří, mají nějaké plány (večírek – lyže – cestování...) a rozhodně se jich nechtějí vzdát, když přece ‚umírají jen staří‘. Pozor, do téhle skupiny zdaleka nepatří jen rozjuchaná mládež, ale třeba i VŠ profesor, který dostal velký mezinárodní grant, plánoval pracovní cesty, zaměstnává houf cizinců. Přece si nepřipustí, že to vše možná nadobro skončilo, a tak bude do poslední chvíle předstírat, že se nic neděje. Podobných případů je celá řada, nikdo si nechce připustit, že se svět bez něj (a jeho práce, úřadu, firmy) může pár týdnů obejít. Jenže když si to nepřipustí, svět se bez něj možná obejde nadobro,“ uvedl.