Dominik Duka putoval životem 82 let. Po celou dobu měl blízko k Bohu i blízko k lidem. Vděčil za to (vedle Boží milosti) své otevřenosti, vlídné povaze, ale také okolnostem, které člověka utvářejí podle toho, jak je citlivý k výzvám doby.

Většina lidí životem projde, aniž nějaké výzvy vůbec zaznamená. Berou, co život dá, a narazí-li na překážku, než by ji zdolávali, raději se jí vyhnou. Volit cestu nejmenšího odporu lze akceptovat jako lidskou přirozenost. Lze na ni ale pohlížet i jako na promarněnou příležitost vydat se cestou trnitou, zvolit život místo pouhého přežití, dát cestě životem vyšší smysl a cíl.

I z trnité cesty lze ovšem zbloudit, lze na ni rezignovat, jak se zhusta stává těm, co si ji nezvolili, ale pouze jim byla nedobrovolně nastražena osudem. Vidíme to na lidech, co se svezou na nějaké módní vlně anebo na vlně revoluční či ideologické. Po každé takové vlně, když opadne, zůstávají na suchu coby trosečníci dočasní majitelé prebend a privilegií. Zcela vzácné jsou pak příběhy osobností, které si mravní integritu a názorovou pevnost svedou podržet za všech okolností a v jakémkoli režimu.