Při pohledu na politiku se vnucuje člověku pocit, že je svědkem nějakého nedorozumění. Kdekdo už upozorňuje, že v politice přibývá lidí, kteří do ní nepatří. Současně platí, že právě lidi, kteří do politiky nepatří, je nejvíce vidět. No a podle toho, co je k vidění, se politika posuzuje, neboť sotva může být předmětem zájmu něco, co není vidět. 

Zatímco v korporátu existují přísná kritéria při výběru managementu, neboť najmout neschopného ředitele je nejlepší způsob, jak přivést firmu na buben, v politice se běžně uplatní naprostý vůl a úplná kráva. Netřeba být konkrétní, protože potíž není v tom, že někomu není shůry dáno, anebo že se mu nedostalo výchovy. Potíž je v systémovém selhání politického systému, který politickou realizaci sprosťáka, darebáka anebo blbky legitimizuje.

Současné politické strany rezignovaly na výchovu kádrů, a vsadily na vyhledávání „osobností“, u kterých je hlavním kritériem volitelnost, daná známostí a popularitou. Casting dělá bulvár, takže nepřekvapuje, když se bulvárem stává politika. Úpadek politiky je progresivní. Zrychluje. Co se včera bralo jako nešvar, dnes je přehlíženou anebo dokonce vyhledávanou samozřejmostí. Nedorozuměním se stal předpoklad, že se jedná o nějaké nedorozumění, drží-li mandát k politice lidé, co na to mentálně nestačí.

S úpadkem politiky souběžně upadá důvěra v politiky. Nízké očekávání vyplývá z reality. Kde nic není, ani čert nebere, konstatuje soudný občan, když entita vzešlá z bulvárního castingu otevře ústa. Občan sice stále požaduje u politika kompetenci, racionalitu a odpovědnost, ale současně už ze zkušenosti ví, že se ničeho z toho nedočká. A aby to nebylo moc jednoduché, občan je také coby volič spoluodpovědný za úspěch této hvězdné pěchoty. Někdo prostě těm exotům musel dát hlas.

Jenomže co patří a co nepatří do politiky? Ne tak dávno otázka stála, zda chtít od politika, aby voličům sloužil, anebo aby je vedl. Volilo se mezi pragmatickým úředníkem a lídrem vizionářem. Nová doba ovšem vygenerovala alternativu, která jak služebníkovi, tak vizionáři bere vítr z plachet. Od politika se chce, aby lidi bavil. Nemusí se nutně jednat o komika. Bavičem je i chaot, který si protiřečí v každé větě, notorický lhář, cynik bez zábran, fanatik s klapkami na očích anebo agresivní psychopat. Zkrátka někdo, kdo se vymyká, někdo, kdo v politice nemá co dělat, ale právě tím přitahuje pozornost, magnetizuje publikum a určuje agendu.

Všichni ti baviči a bavičky berou politiku osobně. Vlastně ji vyprazdňují už tím, jak s nimi není nuda. Sami se stávají obsahem politiky. Než by řešili reálné úkoly, budují svůj brand, značku, která je pak identifikuje mezi konkurenty a prodává. Sledujeme jev, kdy se díky mediálnímu infotainmentu z celebrit stávají politici a z politiků celebrity. Nejen na politiku, která ztrácí původní smysl, ale i na společnost to má naprosto devastující vliv. Političtí baviči etablují ve veřejném prostoru neřesti všeho druhu. Jsou to šiřitelé nevkusu, povrchnosti a arogance. Toto ztělesněné nedorozumění a zjevná nepatřičnost je ovšem také ilustrací a diagnózou doby. Pohled na zoufalce, magory a primitivky, obletované novináři, je pohledem do zrcadla. A jak to vypadá, žijeme ve společnosti, která si v tom zrcadle připadá OK.

Psali jsme:

Stupidní jako Brusel. Kdyby se nás to netýkalo, byla by to zajímavá podívaná

Hoffman: Stávku v České televizi je třeba uvítat. Třeba dopadne takto

Ivan Hoffman: S politickými neziskovkami nakládat jako s každou jinou mafií

Ivan Hoffman: Ukrajina musí být pro Rusy přijatelným sousedem, chce-li být v EU