Z okna vlaku a pak městských dopravních podniků je to jiné, než když člověk proletí po bezvadné dálnici a kolem vidí nové a nové stavby. Jsem překvapen, jak se východní Bavorsko změnilo. Za pár let, a ne nějak moc k lepšímu. Už u měst jako Schwandorf a Landshut vidíte nejen všechny možné grafity (které tu také tak často nebývaly), ale rovněž opuštěné domy, neposekanou suchou trávu. Věci, které v bavorském lese ještě stále téměř nenajdete.

Německá šeď převládá nad bavorskou modro-bílou

Landshut, který je průmyslovým městem, v jehož okolí je řada významných továren včetně automobilek – a také jaderná elektrárna Isaar, která podle rozhodnutí kancléřky ukončuje provoz –, působí kromě svého centra šedě a unaveně. Tak jako u nás i v jeho okolí vidíte na polích fotovoltaické panely. Ne sice v tak obrovských rozměrech, ale přece jen. Ostatně nějak se, kromě „vrtulí“, potřeba energie musí nahradit.

Na hlavním mnichovském nádraží, kam přijíždějí vlaky z celé Evropy, je samozřejmě živo. Změnila se skladba lidí. Dříve byste tady viděli bílé typy, dnes převládají Afričané a lidé z Blízkého východu. Klasických „Bavoráků“ – a to nejen v „jégrhóznách“, ale i stylovém saku – stojáčku nebo v kostkované modro-bílé košili, byste pohledali. Před čtyřmi pěti roky byste tu bez klobouku se štětcem nebo semišovo-koženého saka působili jako někdo z jiného světa. Hned by se vás s typickým přízvukem ptali, odkud že jste, a s úsměvem odkazovali na dobré pšeničné kvasnicové pivo, slaný preclík a nezbytnou uzeninu. Teď si vás nevšímá vůbec nikdo. Také za stylovou bavorskou bílou klobásou nebo „curry-wurstem“ se musíte vydat pátrat. Dříve byla nabídka na každém kroku, teď ji vytlačily pizza a sladké pečivo. Abych byl spravedlivý – servis a čistota je stále parádní. I cestovatelsky neznalý človíček si během chvíle najde automat na lístky a vybere si v polopatickém menu, kde nechybí ani turečtina. Na regionálních vlakových linkách jsou informace také v arabštině. Hlášení v metru je vždy i v angličtině. Němčina však jaksi ustupuje do pozadí. Na rozdíl od Paříže, kde většina přistěhovalců nebo uprchlíků pochází z bývalých frankofonních kolonií, a tedy hovoří francouzštinou, tu většina přistěhovalců hovoří svým jazykem. Chcete-li se někoho zeptat, hledejte mladšího studenta nebo distinguovaného pána či dobře oblečenou paní. Jinak vám ani angličtina příliš nepomůže.

Pojďte sem! Mám se prima…

Především z Itálie nyní přijíždí hodně mladých mužů z Afriky. Žádné extra oblečení, ale dva mobily, jeden předpotopní a jeden top. Fotí se u rychlovlaků nebo rychlého občerstvení a pak se ztrácejí v uličkách starého města. Nikdo už samozřejmě nikoho nevítá. Snažím se fotit, ale vyvolávám nevoli. Jak u přijíždějících, kteří se mračí nebo odvracejí tvář, tak u rodin uprchlíků z Blízkého východu, kteří čekají na příbuzné nebo se jen tak dívají.

Jeden černošský mladík tahá přepravky s pečivem a pak si dělá selfíčko u rychlovlaku ICE. Protože jej nefotím, je sdílnější a lámaně anglicky říká: „Uganda. Pošlu fotky, jak se mám,“ chlubí se. Dře prý každý den, ale domů pošle obrázky, jak je to v Německu parádní. A taky prý (kupodivu!) i nějaký pohled, aby si všichni doma, na poště a jinde přečetli, že je tady happy. Byť bydlí spolu s dalšími pěti v poloprázdné místnosti na předměstí. Sen velkého světa ale pouští dál.