Na Ústavní soud se po bleskurychlém vydání předběžného opatření snesla kritika. Zejména kvůli domnělé politické zaujatosti, či že jsou jeho i chybná rozhodnutí definitivní. Z minulosti se připomínají rozhodnutí, např. když změnil organizaci voleb, přestoupil své pravomoci atd. Ale začněme otázkou - co je posláním Ústavního soudu?

Ústava ČSR z r. 1920 v §1, odst.2 fenomenálně praví, že ona: „… určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo.Ona také vytyčuje meze, jichž tyto orgány nesmějí překročit, aby se nedotkly ústavně zaručených svobod občanských.“

Její tvůrci si zároveň položili otázku – jak se bránit, když takovou hranici překročí samotný zákonodárný orgán, a to přijetím zákona, který omezuje ústavně zaručená základní práva? Bude soud povinen podle takového zákona rozhodovat o vině a trestu, či spory o právo?

A tak byl přijat zákon o Ústavním soudu č.162/1920 Sb., který měl podle jeho § 7 výlučně rozhodovat, zda zákony neodporují Ústavě. Pokud ano, vyslovit jejich neplatnost. Dodávám, to je jeho poslání, to je jeho fundamentální pravomoc. Tehdy i dnes.

Československý Ústavní soud byl ustaven k 17.11.1921. Důvod, proč za 17 let existence zůstal prakticky nečinný naznačuje dobrozdání autora osnovy ústavy z roku 1938, prof. Jiřího Hoetzela (podílel se také na ústavě z r. 1948): „Někteří se pozastavovali, že ústavní soud má být postaven nad samotného zákonodárce“.

Jinými slovy, obávali se toho, čemu se v souvislosti s pojetím a pravomocemi ÚS ČR také říká, že funguje jako další komora parlamentu.

V Nizozemsku zašli do krajností a čemusi takovému se doposud brání tím, že soudcům zakázali posuzovat ústavnost zákonů schválených parlamentem…

Za to v USA již od začátku 19. století soudci obecných soudů tuto možnost získali. Díky postupu soudu v legendárním sporu Marbury v. Madison z roku 1803. Nesoudit podle zákona, který není podle nich v souladu s ústavou.

Lze v nadsázce říct, že strážcem ústavnosti srovnatelným s Ústavním soudem je v Americe každý soudce. Ale – a to nás zaujme, neboť proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat - rozhodnutí amerického soudce však není konečné. Lze se proti němu odvolat až k Nejvyššímu soudu. A když ho potvrdí, budou se jím řídit všechny soudy v USA.

V Americe se tak zrodila difuzní, čili rozptýlená ochrana ústavnosti, pravomoc příslušející všem soudům.

Ale Československo roku 1920 jako první na světě zavedlo Ústavní soud. Zrodila se tak koncentrovaná ochrana ústavnosti, svěřená jedinému orgánu soudního typu. Formálně se nalézajícímu nad obecnými soudy, takže i proto je jeho rozhodnutí konečné. Avšak z hlediska smyslu judiciálních práv je nepřezkoumatelné, což je minimálně problematické. Nicméně Ústavní soud v současnosti ve svém právním systému uplatňuje asi 70 států.

Dnes je v českém právu zároveň zakotvena tzv. incidenční kontrola právních norem. Tzn., když soudce obecného soudu zjistí, že zákon, který má použít, odporuje ústavnímu pořádku, řízení přeruší. S návrhem na jeho zrušení se pak obrátí na Ústavní soud (čl. 95, odst. 2 Ú).

Lze dodat, že soudobý český právní systém kreativně kombinuje obě pojetí?

Tak ale odkud se vzal i naposledy kritizovaný, řekněme aktivismus Ústavního soudu? Na konferenci pořádané PF ZČU k prvnímu kulatému výročí existence ÚS ČR v roce 2003 jsem už ho na základě vlastní advokátní praxe spojoval s jeho občas zpolitizovaným přístupem. Např. v kauze, ve které jsem zastupoval jisté pražské radnice, ÚS v rozporu se zákonnou úpravou restitucí nařídil 1. vydání exkluzivní nemovitosti, ačkoli zákon dovoloval jen peněžní kompenzaci, a za 2., inkriminované ustanovení restitučního zákona ponechal v platnosti. Proč? Konstatoval de facto politický zájem na restitucích. Moderátorka konference dr. Wagnerová, tehdy místopředsedkyně ÚS, a někdejší redaktorka politického vysílání Svobodné Evropy, pravila, že za takovou kritiku by mne v Německu odvedl policista v řetízkách…Svolavatel konference doc. Klíma z úleku předčasně ukončil jednání. Nicméně lze namítnout, že se jedná pouze o moji zkušenost, o výjimku.

V prvorepublikovém ÚS zasedalo sedm právníků. Prezident jmenoval z renomovaných právníků tři soudce. Nejvyšší soud ze svých řad zvolil dva, a stejně tak i Nejvyšší soud správní. Prezidentem vybraní soudci byli v menšině, zatímco dnes všechny jmenuje prezident. I když někteří jsou i ex politiky, zejména z ODS či KDU. Připouštím, že jde o formalitu, nikoli o kruciální příčinu domnělému aktivismu.

Co je tedy příčinou, že se ÚS nad rámec své fundamentální pravomoci, tj. rušení zákonů odporujících ústavě, ještě angažuje i v řešení záležitostí přesahujících rámec ústavního práva? Což podle někoho z něho činí fakticky druhé centrum moci ve státě.

Z čl.87 Ústavy zjistíme, že ho v roce 1993 nad rámec základního poslání obtěžkala dalšími pravomocemi, přesahujícími do správního práva: má řešit stížnosti samospráv, být volebním soudem, řešit rozsah kompetencí státních orgánů, atd. V justiční praxi se de facto zakotvil jako „čtvrtá instance“, na kterou se neúspěšní vytrvalci obracejí s ústavními stížnostmi.

Ústava ČR ze zákona č.91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR sice nepřevzala pravomoc z jeho čl.5, a to, že „Ústavní soud podává výklad ústavního zákona, je-li věc sporná“. I tak podle některých kritiků ÚS přispívá k průtahům či k nepředvídatelnosti soudních řízení.

Dodávám, že část těchto pravomocí po čase přešla na Nejvyšší správní soud. Ale až po více jak deseti letech, neboť NSS začal fungovat po přijetí zákona č. 150/2002 Sb., a to od 1.1 2003. Ačkoli samotná ústava z roku 1993 v čl.91, odst. 1 s jeho existencí už počítala. Důvody zpoždění bychom museli hledat v poměrech devadesátých let, v dobách rozbíhajícího se majetkového převratu, a v tehdy vznikajících „ústavních zvyklostech“ napomáhajících jeho legislativní průchodnosti a ochraně…

Je zřejmé, že stávající pojetí Ústavního soudu ČR je jednou z možností. Mj., Británie či Švédsko nemají ústavní soud. Francie, někdy označovaná za laboratoř ústavnosti, také nemá ústavní soud, nýbrž Ústavní radu. A ta smysl ochrany ústavnosti před protiústavními zákony zajištuje tím, že ještě před schválením zákonů v Parlamentu zkoumá, zda jsou v souladu s ústavou!

A propos, nedává snad toto řešení pravý smysl ?

Podotýkám, že ústavní zákon č.143/1968 Sb. o čs.federaci (epravo.cz) zakotvil v čl. 86 až 101 hlavy šesté Ústavní soud (byl z ústavy vypuštěn úst.zák. č. 326/1991 Sb.). Podle čl. 90, odst. 1 měl vyslovit pozbytí účinnosti zákona, který nebyl v souladu s ústavou, a to na šest měsíců. Když by nedošlo v této lhůtě k nápravě, účinnost by pozbyl definitivně. Uvedené pravidlo převzal do svého čl.3, odst.1. úst. zák. č.91/1991Sb. o Ústavním soudu ČSFR. Ústava ČR z 1.1.1993 ho však nepřevzala.

Co na závěr ?

Ústavní soud coby orgán koncentrované ochrany ústavnosti představuje jedno z možných řešení ochrany základních práv a Ústavy. Dojde-li konečně k její novelizaci, bude se jistě týkat i Ústavního soudu. Jakými možnostmi se lze inspirovat, jsem naznačil.