Pokud jde o vyhrocené vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem kvůli Ukrajině či především Krymu, jak to teď vypadá? Může se Moskva a Washington pohnout ze současné pozice? A co z toho může vzejít do budoucna?
Mám za to, že se situace nejenže může, ale hlavně musí pohnout, protože současný stav je neudržitelný. Je takřka jisté, že se nebude řešit vojensky a silou, a tak zbývá diplomacie. Zatím to ale vypadá, že se obě velmoci „zasekly“. Bílý dům chce, aby Kreml akceptoval nikým nezvolenou vládu v Kyjevě a stal se tak de facto – jako my ostatní – spoluviníkem nedemokratického převratu, Kreml chce pravý opak, tedy aby Bílý dům přiznal, že nová „vláda“ v Kyjevě je zcela nelegitimní.
Než se vše nějak vyřeší, už nyní pro budoucnost máme přinejmenším dva důležité poznatky: Tím prvním je zjištění, že i Rusko má jakési varianty Obamovy „červené čáry“ a možná i Monroeovy doktríny „zadního dvorku“ a je připraveno je tvrdě bránit, a za druhé, že Západ při všech heslech o demokracii je s to akceptovat a podporovat svržení legitimně zvolené vlády. To je nebezpečný precedent, protože vlády, které se nebudou Bruselu/Washingtonu líbit, se v Evropě objevovat mohou. Namátkou mě napadá třeba možné volební vítězství řecké levicové koalice SYRIZA. Doufám ale, že jsou to z mé strany jen čiré spekulace…
Psali jsme:
Senátor McCain vrací do hry návrh na postavení amerického radaru v ČR. Co vy na to?Anketa
Kvůli ruskému zásahu na Krymu se neustále vyhrožuje nejrůznějšími sankcemi. Jedni říkají, že je Rusko tak silné, že na sankce ze Západu může kašlat, druzí ale upozorňují, že to tak úplně není, neboť Rusové zrovna dvakrát nestojí o závislé provázání s Čínou. Kde je pravda?
Důležité je, že se sankcemi opravdu hlavně „vyhrožuje“. EU nemá žádné velké páky, jimiž by na Rusko mohla tlačit v situaci, kdy je závislá na dovozu ruského zemního plynu a kdy třeba londýnská City de facto žije z miliard ruských oligarchů. Tím spíš, že si EU jinými sankcemi sama zavřela kohoutky z Íránu a také z Libye, kterou spolu s USA svou agresí proměnila v rozvalenou a nefunkční územní jednotku, o níž snad už ani nelze mluvit jako o státu. A nynější řeči o urychlení těžby břidlicového plynu, který by mohl nahradit plyn z Ruska, jsou zatím opravdu jen řečmi. Technicky je to vize několika let a ekologická rizika jsou taková, že snad nakonec přece jen zvítězí rozum nad politikou.
Spojené státy jsou v podobné pozici. Senát aktuálně schválil zákon o „tvrdých sankcích“ proti Rusku, ale nemají se týkat spolupráce s Ruskem v Íránu a Sýrii, další sankce se pro změnu mají vyhnout ruským ropným koncernům a bankám… Navíc, letos se v USA budou konat volby do Kongresu a 56 procent dotázaných voličů nechce, aby se USA na Ukrajině „příliš angažovaly“ a jen 29 procent jich od vlády požaduje „tvrdý postoj“. Tato čísla nakonec budou rozhodovat o americké politice.
Spojené státy ale samozřejmě mohou Rusko ztrestat jinak – třeba tím, že Obama splní dávný slib a stáhne vojáky z Afghánistánu. Po boku Talibanu tam bojují četné etnické kajdistické skupiny ze sousedních zemí, které by se pak mohly vrátit třeba do Uzbekistánu či Tádžikistánu a ve finále destabilizovat další ruský „zadní dvorek“, tedy střední Asii. Rusko ale může mít připravené protitahy třeba právě v Sýrii nebo v nově spřáteleném Egyptě, jehož Suezský kanál je dál kriticky důležitou strategickou tepnou. Zkrátka, ve všech podobných úvahách nakonec vychází remíza, z níž je ovšem patrné, že Kreml si celou situaci propočítal lépe než Bílý dům.
A co se týče závislého provázání s Čínou, mám za to, že Putinův kalkul nějaký ad hoc pevnější svazek s Pekingem obsahuje. To ale neznamená, že tomu tak musí být na věky. Obě země navíc nyní spojuje mocná páka – mají obří rezervy amerických dolarů. Putinův poradce Sergej Glazjev už při prvních západních pohrůžkách sankcemi varoval, že se Rusko může zříci dolaru coby měny, v níž obchoduje, a „zredukovat tak na nulu finanční závislost na Spojených státech“. A Číňané o potřebě „deamerikanizovat“ svět mluví už dlouho a stále otevřeněji.
Jaká je v současnosti skutečná situace ve východních oblastech Ukrajiny jako Doněck, Charkov a další? Je reálné, že se budou chtít od zbytku země odtrhnout? Jaké je tam rozložení sil mezi prokyjevskou a proruskou částí?
Z této oblasti přicházejí hodně matoucí až protichůdné informace, ale není nutné, aby se oddělovala od Ukrajiny. Kyjev dosadil do Charkova, Dněpropetrovska a dalších regionů své gubernátory, mimochodem samé oligarchy, a obyvatelstvo nijak hlasitě neprotestuje a demonstrace nejsou nijak početné. Nejspíš všichni čekají, jak vše nakonec dopadne. Z hlediska možného uklidnění situace je ovšem hodně špatným tahem, že Kyjev nechal „za vlastizradu“ zatknout bývalého populárního charkovského primátora Dobkina, který podal kandidaturu do prezidentských voleb. Etnickým Rusům se tak dalo najevo, jak volby budou probíhat a kdo v nich smí vyhrát.
Fotogalerie: - Ne ruským okupantům
Na druhou stranu ale faktem je, že za 22 let nezávislosti Ukrajina ještě beztak nenašla lídra, který by zastupoval opravdu celou zemi a nejen jednu z obou polovin, který by dokázal Ukrajinu sjednotit na nějakém společném ukrajinském étosu, a tak vlastně nejsme svědky ničeho zásadně nového či překvapivého.
Krym jako součást Ruské federace. Je to podle vás hotová věc, kterou jen v neděli potvrdí referendum, nebo se může situace změnit, případně zcela obrátit? Jak to s Krymem jakožto částí Ruska dopadne?
Toť otázka! Osobně si myslím, že referendum je jedna věc a rozhodnutí Kremlu věc druhá. Krym sice za nedílnou součást Ruska považovala už Kateřina Veliká, ale Putinovi dnes vrchovatě stačí, že může toto území – třeba i štědrou finanční pomocí -- ovládat na dálku. Vstup Krymu do Ruské federace by se stal precedentem a následovat by mohly třeba Abcházie, Jižní Osetie a další území, která už o připojení žádala dávno a byla odmítnuta. Nevím, jestli přesně to Putin chce. Z některých jeho projevů se zdá, že dává přednost územním „polštářům“, které budou tlumit situaci na hranicích s Ruskem. Jejich připojením by polštář zmizel a hranice by se stala „ostrou“.
Viktor Janukovyč v úterý na tiskové konferenci v Rostově na Donu zopakoval, že je stále jediným legitimním prezidentem Ukrajiny a vrchním velitelem armády a že se do své země brzy vrátí. Věříte tomu? Jak může nakonec Janukovyč dopadnout?
Souhlasím s první částí, tedy že je legitimním prezidentem, a jako takový je pro Putina zatím propagandisticky výhodný. Jinak je to ale politická mrtvola. Na Ukrajinu se samozřejmě jednou asi vrátí, proč ne, ale až se, řekněme, vše uklidní a vrátí se do normálních kolejí. I když, co to je ta „normalita“? Lze vůbec demokracii budovat na puči?
Co říkáte na výroky českých politiků k ukrajinské krizi? Pokud to detailněji sledujete, kdo se podle vás vyjadřuje nejracionálněji a čí výroky jsou naopak mimo realitu?
Mám pocit, že nejracionálněji situaci začíná vidět prezident Miloš Zeman, který v souvislosti s Ukrajinou vcelku případně připomíná Kosovo, nebo připouští, že Janukovyč byl svržen nelegitimně. A v podobném duchu se vyjadřuje i Václav Klaus. Ještě, že ty dva „staříky“ máme, protože jinak naši politickou scénu ovládla iracionalita „napříč spektrem“.
Jak byste zhodnotila činnost a vystupování ministra Lubomíra Zaorálka?
K neuvěření.
Kdo je Tereza Spencerová
Známá novinářka, absolventka Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Prošla řadou médií a periodik. Působila například v týdeníku Reflex, spolupracovala s časopisem Mladý svět, byla editorkou MF Plus. Nyní už několik let pracuje jako redaktorka Literárních novin, kde se věnuje především zahraničním věcem. Výrazným způsobem se angažovala v přinášení nezkreslených informací z válkou zmítané Sýrie, důsledně sleduje vývoj na Ukrajině a další témata.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
