Čas od času se ve sdělovacích prostředcích objeví něco, co už je opravdu za hranou, a tak nezbývá než připomenout soutěž o největší mediální odpornost týdne. „Tak v tomhle týdnu vyhlašuji největší odporností článek Martina Fendrycha z Aktuálně, který vyšel pod titulkem ´Neskutečné týrání učitelky: Když stát vede mstivý Švejk, šikana se lehce stane normou´. Zabývá se okolnostmi týrání učitelky na Střední průmyslové škole v Praze Na Třebešíně a pan Fendrych v něm velmi výmluvně útočí na pana prezidenta. Píše, cituji: ´A končí to volbou hlavy státu: když stát vede mstivý Švejk, který tak rád zkouší ponižovat jiné, šikana se lehce stane normou. Ne že by se v něm zhlíželi ti tři studenti – míněno ti delikventi z toho příběhu – to těžko, ale jejich rodiče pravděpodobně ano´,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský své pravidelné ohlédnutí za tím nejzajímavějším, co v uplynulém týdnu v médiích objevil.
Přeloženo do srozumitelné češtiny to znamená, že Martin Fendrych čtenářům sděluje, že za šikanu na střední průmyslové škole může prezident Miloš Zeman. „Kromě toho nám sděluje ještě v upoutávkách v rámci svého článku a v obrazovém doprovodu, že se čeští občané stávají fašisty. Zacituji z jedné z nich, která odkazuje na jeho předchozí text, který se týkal demonstrací předminulou sobotu: ´Pegida v Praze: najednou žijeme v jiné zemi. Realita je vedlejší, nedůležitá. Slušní občané se spojují s hnědou ligou. Taky díky prezidentovi.´ Takže pan Fendrych vytáhl do boje proti Miloši Zemanovi,“ vysvětluje si mediální analytik komentátorovo počínání.
Zhůvěřilostí týdne je zcela jistě Fendrychův článek
Hned ale přiznává, že moc nerozumí tomu, jak Martin Fendrych argumentuje. „Chápu, proč vytáhl zrovna Fendrych proti Zemanovi. Tomu rozumím, ta názorová kontrapozice je zřejmá a dlouhodobá. Ale ta úroveň, na které pan Fendrych píše, je velmi nízká a řekl bych, že je to ostuda české žurnalistiky. Dávat prezidentovi vinu za nevychované studenty nějaké průmyslovky a jejich chování na pokraji kriminální činnosti je nejen velmi nevkusné, ale i nesmyslné a zcela zjevně to je zástupný důvod k tomu kopnout si do prezidenta. Takže chceme-li vyhlásit na tento týden největší zhůvěřilost v českém mediálním prostředí, tak je to zcela jistě tenhle článek pana Fendrycha,“ nepochybuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Svoji pozornost pak přesouvá k České televizi, a to z několika důvodů. Začíná tím, kdo se v jejím vysílání neustále objevuje. „Česká televize zve do svých pořadů na ČT24 určitý typ lidí, které obdařuje mediální nálepkou odborníci, jejichž slovy bychom se měli, my diváci, řídit, měli bychom jim důvěřovat, měli bychom si myslet, že nám sdělují pravdu. Někdy to je zábavné, někdy méně, jindy vůbec. Je velmi legrační složení zástupců politické scény, kteří jsou na obrazovce České televize skoro pořád. Každý týden tam vidíte pana europoslance Pospíšila, každý týden několikrát pana Dienstbiera, ministra pro lidská práva, každý týden tam vidíte pana Ženíška, prvního místopředsedu TOP 09, každý týden paní Langšádlovou také z TOP 09, každý týden několikrát pana Gabala z KDU-ČSL. Je zvláštní, že tam vidíte stále stejné tváře,“ upozorňuje mediální odborník.
Na obrazovce ČT se nejčastěji vyskytují brouci Pytlíci české politiky
Kdo to sleduje pozorně, snadno zjistí, že se tihle lidé vyjadřují k velmi různorodým a často tematicky velmi vzdáleným otázkám. „Jsou to jacísi brouci Pytlíci české politiky, jsou to lidé, kteří rozumí všemu. Veden dlouhodobou praxí v médiích nepochybuji, že jsou to lidé, kteří mají vždy čas, kteří zareagují vždy pozitivně na pozvání České televize, vždy přijdou do studia, nebo jsou někde na telefonu nebo na kameře, prostě jsou někde odchytitelní a chtějí být ve vysílání. Jestli tam chtějí být jen ze svého vlastního exhibicionismu, to opravdu nevím, ale zcela určitě tam chtějí být i z nějakých důvodů stranických. A to, ať už mluví za TOP 09, KDU-ČSL nebo za nějaké pojetí sociální demokracie, protože pan Dienstbier není ryzí sociální demokrat, to je prostě Dienstbier, který je shodou okolností člen sociální demokracie. Ale ti lidé tam jsou z nějakého svého rozhodnutí,“ připomíná Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Rozhodně však důvodem jejich přítomnosti na obrazovce České televize není z drtivé většiny odbornost týkající se okruhu témat, k nimž se mají vyjadřovat. „To je samozřejmě trapné, fatální a v publiku to vyvolává dojem, že máme hloupé politiky, kteří jsou ochotni se vyjádřit kdykoli ke všemu na velmi banální úrovni. Samozřejmě to svádí ke všeobecnosti, ale to je nemoc celé Evropské unie. Když se podíváte třeba na repliku, která se často vyskytuje kolem toho takzvaně klíčového summitu o Velké Británii a Řecku, co probíhal ve čtvrtek a v pátek, tak zjistíte, že každý druhý řečník vyjádření k němu začíná, nebo končí větou: ´Musí se – pozor, trpný rod – najít společné evropské řešení migrace´. Nikdo neříká, kdo jmenovitě to společné řešení má hledat,“ poukazuje mediální analytik.
Výsledkem summitů je žranice a prohlášení, že řešení „se musí najít“
Komunikace se odehrává v poloze, že se řešení „musí najít“, tedy že ho někam odsouváme. „Nebo na někoho neznámého v dálce, na Tsiprase nebo na Camerona, to je jedno. Prostě ´ono´ se musí najít, to společné řešení. To je takové hodně bolševické a připomínající osmdesátá léta, kdy se také hledala společná řešení, hledaly se nové cesty v inovacích, v překonávání nějakých pracovních rekordů, hledaly se – ´ony´ se samy hledaly – ty motivace dělníka budovat socialismus. Ale nikdy se neříkalo, kdo konkrétně je za to zodpovědný, kdo konkrétně bude hledat, kdo konkrétně to bude definovat, kdo konkrétně bude artikulovat to společné řešení, to neslyšíte od nikoho. Ani od Hollandea, od Merkelové, od nikoho neslyšíte, kdo má formulovat nějaké takzvaně společné evropské řešení,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Proto ani z žádných takových s pompou ohlašovaných setkání nic kloudného nevzejde. „Výsledkem takových summitů je jenom to, že je to v podstatě jenom velká žranice, kde se všichni sejdou, řeknou si, co ´se udělá´ a posunou to dál. Za čtrnáct dní udělají nový ´klíčový´ summit, složený zase ze žranice a z konstatování, že to zase za ně – v trpném rodě – někdo udělá. Pak se nedivme, že se tato neodpovědná rétorika, která se odehrává na nejvyšší úrovni, evropské nebo vládní, přenáší do té střední. A pak se podívejte na lidi, kteří jsou zváni často do České televize, jako Gabal, Langšádlová a další brouci Pytlíci, kteří jsou ale namnoze reprezentanty nějakých jiných brouků Pytlíků, co si vytvářejí své vlastní struktury. Zmíním například ten ´slavný´ Zieleniecův think-tank Evropské hodnoty, o němž jsme už víckrát povídali,“ podotýká mediální odborník.
Jsou zváni lidé, kteří formulují jeden typ odpovědí na důležité otázky
Z podobného soudku bylo v uplynulém týdnu v ČT24 vystoupení Michala Víta z Institutu pro evropskou politiku. „Nezjistil jsem ještě, co je to za firmu a kdo ji platí, ale bylo by dobré to vědět. Tenhle člověk nám apodikticky vysvětloval, jak máme věci chápat, ale neřekl nám, jaké politické zájmy se skrývají za touhle takzvaně odbornou fasádou, kterou reprezentuje. A už vůbec ne, aby nám sdělil, kdo ho vlastně platí. Tak se tážu České televize, kdo v ní rozhoduje o tom, jací lidé se zvou, proč se pořád zvou Dienstbier, Ženíšek, Langšádlová, pořád dokola titíž lidé, proč se nezvou lidé jiných názorů. Proč se nezve pan doktor Břicháček z ministerstva spravedlnosti, který má velmi odborný vhled na legislativní otázky evropského práva, proč se nezve pan doktor Semín z Akce D.O.S.T., který reflektuje filozofický rozměr evropské federalizace,“ ptá se Petr Žantovský.
Mgr. Helena Langšádlová
Je přesvědčen o tom, že takových lidí by se jistě našlo hodně. „Proč se v České televizi vůbec neobjevila informace o tom, že se uskutečnil seminář o migraci v Institutu Václava Klause a že tam vystupovali tak různorodí hosté jako Alexandr Tomský, nebo zmíněný Tomáš Břicháček a další, kteří se vyjádřili ze svých pohledů – ať už to byl ekonom, právník, filozof – na téma stávající migrační krize nebo kataklyzmatu. To jsou informace, které nám jsou upírány. A mě by tedy opravdu zajímalo – a myslím, že jako koncesionář České televize si mohu dovolit takovou otevřenou otázku – kdo tedy rozhoduje o tom, jací lidé jsou zváni do příslušných pořadů. Protože mám takový pocit, že tam jsou zváni lidé, kteří formulují pouze jeden typ odpovědí na otázky, které nás všechny zajímají,“ tvrdí mediální analytik.
Reportáž o gayovi, co emigroval ze Sýrie, vyvolala nejednu otázku
České televize se týkají, i když každá trochu jinak, ale s podobnou pointou dvě zbývající poznámky. „První je z Událostí, komentářů ze závěru minulého týdne, kde byla promítnuta reportáž o lidech, kteří emigrovali do Holandska. Jejím hlavním hrdinou byl tanečník, gay, který emigroval ze Sýrie, protože, jak sám říkal, dostal od vlády Bašára Asada povolávací rozkaz do armády. A protože nechtěl jít do války, tak vzal roha, prostě emigroval. Českou televizí byl prezentován jako hrdina, který teď žije v Holandsku, tančí tam a hlavně je reprezentantem té homosexuální komunity, která také odchází z té zmíněné oblasti. To byla na první pohled zajímavá reportáž, která měla uspokojit trošku voyeurské pudy v divákovi, ale hlavně v něm vyvolala otázky,“ poukazuje Petr Žantovský.
PhDr. Marek Ženíšek, Ph.D.
Proto sám otvírá otázky, na něž se reportáž ani nepokusila odpovědět. „První, která se nabízí, je, když všichni ti, co dostanou povolávací rozkaz, dezertují ze Sýrie a nebudou chtít válčit za svoji zem, za Sýrii proti islamistickým teroristům, proti Islámskému státu, proti silám, které tam s americkými zbraněmi bojují proti Damašku, jak to dopadne, když všichni utečou? Kdo tam zbyde, co v Sýrii zůstane za národ, bude ta země ještě žít? Takovou otázku Česká televize nepoložila,“ podivuje se mediální odborník. Druhá otázka už je taková evropštější a souvisí se zavedenou politickou korektností a tím, že se ten tanečník ze Sýrie prosadil proto, že je politicky korektně zvýhodňován, že je emigrant a gay k tomu.
Polovičatá sdělení s efektní slupkou, ale bez souvislostí
„Co na to nizozemští tanečníci, kteří nemají práci nebo o ni přijdou, protože na jejich místa přijdou Syřané, kteří prchli ze své země? A připomínám, že ti Syřané tam budou tancovat za třetinu mzdy těch místních. Co na to odbory nizozemských umělců, co na to samotní nizozemští umělci? Na to se rovněž Česká televize neptala. Tím chci demonstrovat, že forma, jakou nám to naše média podávají, je polovičatá. Dají jenom vrchní slupku, takové efektní sdělení – ano, ejhle, příběh člověka, který odněkud emigroval – je to gay, pacifista, tanečník. Jsou to sice informace, ale všechno to důležité, to zázemí a všechny souvislosti se nám snaží média zastřít, utlumit a přehlušit je v nás, abychom nekladli tyto otázky. A to je velice škodlivé,“ myslí si Petr Žantovský.
Podobný je i příběh kapely Eagles of Death Metal, která vystoupila tento týden ve slavném pařížském koncertním sále Olympia. „To je ta kapela, která vystupovala v klubu Bataclan 13. listopadu loňského roku, kdy tam došlo k teroristickému útoku. Teď ta kapela symbolicky znovu vystoupila v Paříži, aby demonstrovala, že jsme všichni srdnatě připraveni na rizika a že jsme proti terorismu. Samozřejmě za mimořádně přísných bezpečnostních opatření, pařížská policie povolala posily. Česká televize k tomu udělala velkou reportáž, jak je to skvělé, jací jsou to hrdinové, že vystupují téměř na místě činu, že to je důkaz hrdinství, sepjatosti a propojení naší evropské solidarity proti terorismu. Jenže to všechno je úplný nesmysl. Z mnoha důvodů, které opět nezazněly v žádném publicistickém příspěvku, který by se na to eventuálně vázal,“ upozorňuje mediální analytik.
Nesmyslný koncert, protože kapela byla jen zástupným terčem
Podle jeho názoru nikdo z těch, kdo plánovali vystoupení této kapely v Paříži, neví nic o islámském terorismu. „Neví vůbec nic o tom, jak ti lidé plánují své akce, jak se dívají na svět a na své poslání, které považují za posvátné. Vždyť ta kapela byla jen jakýmsi zástupným terčem. To přece nebyl žádný teroristický útok na kapelu Eagles of Death Metal, to byl útok na místo, kde bylo hodně lidí, kde se hrála americká hudba. Tam klidně mohla hrát skupina Chinaski a byla by vnímána úplně stejně jako Eagles of Death Metal, to je totálně zástupný symbol. A to, že se v tomto týdnu uskutečnil nějaký symbolický koncert, je hloupost, protože ten islámský terorista nepůjde podruhé proti téhle kapele. Je mu úplně jedno, že nějaká kapela Eagles of Death Metal vystoupí v Olympii,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Je to tím, že plány islámských teroristů se utvářejí jiným způsobem. „Všichni, kdo kolem toho tancují mediální tance, vytvářejí policejní kordony, vyhlašují výjimečné stavy a všechny tyto věci, jenom ukazují, že vůbec nemají nejmenší ponětí o tom, co je mentalitou těch islámských teroristů, o co usilují, jakým způsobem na to jdou. To obecně vzato znamená, že posuzujeme jakousi zcela cizorodou kulturní podobu islámského uvažování svojí evropskou zkušeností, a to je naprostý nesmysl. To je také hlavní důvod, proč tomu neumíme čelit, že to neumíme předvídat, že nevíme, kdy vypukne nové 11. září, že o tom nevíme vlastně vůbec nic, protože tomu nerozumíme, protože to nahlížíme očima evropské zkušenosti, a to je špatně,“ míní mediální odborník.
Média nás zástupnými tématy ohlupují a připravují o skutečné informace
Proto koncert kapely Eagles of Death Metal v Olympii považuje pouze za plácnutí do vody. „Je to mediální výkřik francouzské vlády a jejího demonstrování připravenosti na boj s terorismem, ale ve skutečnosti to je jen dobový politický tanec, nic jiného to není, nic jiného to neznamená. A způsob, jakým to přeceňují média – i ta naše média – je naprosto nesmyslný. A proč to vlastně říkám? Protože tohle všechno, co teď povídám, napadne jen hrstku těch, kdo o tom do hloubky uvažují. A také to, že nás naše média – a zvláště ta, která si sami platíme, konkrétně Českou televizi – živí těmito zástupnými tématy a budují v nás tato náhradní myšlenková schémata, čímž nás ohlupují a připravují nás o skutečné informace. A je to o důvod víc, proč tato média přestat platit,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
