Amerika se probouzí do nové reality – americká politika už nikdy nebude stejná.
Amerika už nebude stejná.
Svět už nebude stejný.
Donald Trump poráží Hillary Clintonovou i v tradičních demokratických enklávách.
A například mezi vysokoškolsky vzdělanými ženami, všimněte si, „ženami“ a „vysokoškolsky vzdělanými“, oba atributy měly být pro Trumpa likvidující – a Hillary získala jen o šest procent z nich víc než Trump.
Podobně mezi „Latino“ voliči na americkém jihozápadě, kde měli solidně podpořit Clintonovou a být vyděšeni Trumpovou imigrační politikou. Nestalo se, Trump vyhrává například Floridu a Arizonu a v Arizoně velkým náskokem před Clintonovou v okresech těsně sousedících s Mexikem, kde je nejvyšší koncentrace „Latino“ voličů. Ukazuje se, že legální pracující imigranti mexického, kubánského, a jihoamerického původu mají stejné obavy o svou budoucnost a odmítají Obamovu politiku, ve které Clintonová hodlala pokračovat ze stejných důvodů jako jejich „bílí“ spoluobčané. Totéž platí i pro tzv. „Afroameričany“. Ti kteří pracují, či spíše pracovali v tradičně demokratických průmyslových severních státech, mají stejné obavy a jsou stejně zklamáni establishmentem, který jim sliboval podporu a neudělal pro ně nic, bral jim jejich zaměstnání a staral se o ně tím, že jim dával sociální podpory. Efektem bylo, že mnozí z nich žijí již v druhé nebo třetí generaci na sociálních dávkách a nevidí cestu ven, sliby sociálních reformátorů ve Washingtonu mají za výsledek jen hlubší propad jejich životní úrovně a větší závislost na jejich washingtonských „podpůrcích“. Hladina přetekla hrdlo nádoby – a větší a větší počet jich dnes vidí, že tudy cesta z chudoby a závislosti nevede.
Američtí zaměstnanci, nejen zbývající dělnici, ale i „bílé límečky“, platí daně. Ale jejich daně, které odvádí státu, zdaleka nestačí pokrýt náklady sociálních programů. Nebo stejně, a dnes již možná ještě víc neefektivních, z velké části nesmyslných a utopických, především však nákladných environmentálních programů, jako boj s globálním oteplováním, dnes již zvaným „boj s klimatickými změnami“, které ukrajují z amerického rozpočtu stále větší a větší část. Amerika dnes žije na dluh, státní dluh je dnes již vyšší než 100 procent HDP a ke splácení tohoto dluhu, kdyby se snad začal splácet, což by se zcela jistě nestalo, kdyby v těchto volbách zvítězil „establishment“, jsou odsouzeny generace amerických daňových poplatníků. Neplatily by jej globální korporace, které dovedně kličkují v džungli daňových výjimek, Platili by jej ti, kterým dnes došla trpělivost. Platily by jej malí a střední podnikatelé a jejich zaměstnanci. Profitovali by jen ti, kteří z těch peněz žijí, již zmíněné velké mezinárodní globální korporace a sociální a environmentální „nevládní“ a „neziskové organizace“. Amerika vydává v posledních dekádách biliony dolarů na sociální programy, ze kterých jsou dobře živeny různé workshopy a „street clinics“, které nemají nejen sílu, ale nemají ani vůli řešit problémy nezaměstnaných a na sociálních dávkách žijících Američanů. Typicky, v jedné takové „street klinice“ v Chicagu, začal svou politickou kariéru prezident Obama. Environmentální programy, které stojí americké daňové poplatníky biliony dolarů ročně, nijak nezlepšily americké životní prostředí. Ale jsou zdrojem příjmů dalších přemnožených nevládních organizací, které se množí jako houby po dešti a mnohdy brání stavbám podle projektů, které by přinesly práci těm, v „jejichž zájmu“, jak říkají, pracují.
Ne, americký politický establishment a jeho silná část, média, i americké politické strany, jedním slovem americké „elity“, se nechaly uspat. Bohorovně pokračovaly ve své politice rozhazování peněz. Starý slogan „kde si demokraté konečně povšimnou problému, řeší jej tak, že jej zahrnou pod velkou hromadu dolarů a doufají, že když sejde z očí, je vyřešen“, už ale dávno neplatí jen pro demokraty, platí pro republikány a hlavně pro média.
Média, politické strany a politici již dávno nehovoří stejným jazykem, jako jejich voliči. To známe koneckonců i v Evropě a i u nás, není to jen americký problém. Mluví politicky korektně, vlastním jazykem, který se během času vyvinul tak, že mu prostý občan, bez ohledu na své vzdělání, již nerozumí. Politici a jejich voliči již nejsou jednou skupinou, nebo jednou stranou, která má společné politické názory a ekonomické a politické zájmy. Politické elity a média a voliči a občané – žijí v rozličných paralelních světech, které si vzájemně nerozumějí.
Tyto volby, vyhrál Donald Trump. Republikán, který porazil demokratku Clintonovou navzdory Republikánské straně, kterou musel dobýt, než se mohl navzdory jejímu vedení stát jejím kandidátem. Ale i kdyby Hillary Clintonová volby vyhrála, jedna věc je zřejmá.
Amerika zítřka již nebude včerejší Amerikou. A není to jen tím, že jejím prezidentem bude rebel Trump. Probudil se obr, volič a občan. Probudil se v USA – to říkám, jako člověk, který na americkém kontinentu prožil větší část života a Ameriku miluje a Američany zná daleko lépe než ti, kdo mají plná ústa „atlantické vazby“ a „těsného spojenectví s USA“ a odmítali i jen připustit, že je možné, že by Amerika, byť i vedená prezidentem jako Obama, nebo jeho předchůdci, někdy někde pochybila. „Se Spojenými státy na věčné časy.“ Ten slogan, ve své starší podobě, dokázal zprofanovat a zničit náš vztah k Rusům daleko před okupací v srpnu 1968 a dokonce ještě před únorem 1948. A aplikace stejného přístupu k USA podle mě znamená stejné nebezpečí. Spojenec, kterého musíme povinně milovat a který nesmí být kritizován, se kterým je povinné vždy a ve všem souhlasit a kterého je povinné ve všem slepě následovat, už není přítelem a spojencem, ale pánem, jehož jsme dobrovolnými vazaly. Zejména pak, pokud to není jen naše hloupost, ale on sám si to vyžaduje. To platilo pro SSSR a obával jsem se dodnes, že to bude ještě v budoucnu platit i pro mou milovanou Ameriku.
Psali jsme:
Donald Trump takový vztah odmítá. Odmítá „šířit americkou demokracii“ ve světě tanky a bombardéry. Odmítá vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných zemí, intervenovat v nich a použít americkou vojenskou moc a sílu, o které říká, že je konflikty, ve kterých američtí mladí muži a ženy krvácejí pro utopistické a fantastické ideje „šíření demokracie silou“ i tam, kde obyvatelstvo o žádnou demokracii nestojí a je ke Spojeným státům již dnes negativně nakloněno, tak oslabena, že se blíží riziko, že nebude schopna Ameriku bránit ani tam, kde by snad byla skutečně ohrožena. Odmítá získávat si politický vliv tím, že USA nesou náklady na společnou obranu, které její evropští spojenci odmítají nést. Odmítá dobrodružnou politiku zvyšování napětí a hrozeb silou tam, kde faktická síla na potenciálním bojišti není a kde každá chyba může znamenat válečný konflikt.
V tom našel Trump sinou podporu amerických občanů a voličů všech ras a všech sociálních tříd. Jeho vize pro vnitřní i zahraniční politiku, pro americkou ekonomiku a pro občanská práva všech Američanů, není – navzdory jeho oponentům a médiím nejen v USA, ale i například u nás – vize extremistická, je to vize realistická, pragmatická a věcná. A je vizí, kterou Američané mohou akceptovat a přijmout za svou, navzdory jejich politické orientaci a jejich etnickému původu či věku.
Ukázalo se, že stará politická schémata přestávají být relevantní, staré dělicí čáry přestávají platit a společnost přestává být rozdělena jednoduchými politickými předěly pravá–levá. Předělů je daleko vícm a společné zájmy a sdílený osud dokážou tu starou bariéru snižovat a rušit. A to hlavně proto, že nejde o jednoduchou protestní volbu, nejde jen o negaci starých hodnot a myšlenek. Volba Američanů nebyla jen volba proti něčemu, bylo to volba pro něco – a to něco jim nabídl Donald Trump a jeho vize silné Ameriky, ve které se vláda vrátí zpět do rukou Američanů. Nová verze toho Reaganova „Shining city on the hill“. Fantazie? Možná. Utopie? Ne. Amerika má energii a vnitřní sílu a ideály demokracie, odpovědnosti a solidarity stále žijí, i když byly zahrnuty pod hromady bezúčelně utracených dolarů a staré výrazy byly zastřeny nahrazeny novou „politicky korektní“ rétorikou a ztratily svůj původní význam.
Jak se to mohlo stát?
Vrátím se k tomu, co jsem řekl březnu tohoto roku v rozhovoru pro Parlamentní listy:
„Zajímavý je dnešní (18. 3. 2016) komentář liberálního komentátora Davida Brookse v The New York Times. Brooks jako mnoho liberálních žurnalistů je zděšen z Trumpova úspěchu. Ale protože je inteligentním a sebekritickým novinářem, hledá příčiny toho, že se jeho očekávání nesplnilo:
„Otázkou je: Měli bychom respektovat tohoto vítěze? Měli bychom se sklonit před úsudkem těchto voličů? Inu, určitý respekt je nutný. Trumpovi voliči jsou koalicí vyvlastněných. Utrpěli ztrátou práce, ztrátou výdělků, ztrátou snů. Americký systém pro ně přestal fungovat, a tak, přirozeně, hledají něco nového. Navíc mnozí v médiích, a já zejména, jsme nepochopili, jak projeví své odcizení. Očekávali jsme, že Trumpův fenomén usne, odumře, protože nepocházíme ze stejné sociální vrstvy jako jeho podporovatelé, nestýkali jsme se s nimi a nenaslouchali jim dost pečlivě. Pro mně je to poučení, že musím změnit způsob své práce, pokud chci pravdivě informovat o této zemi,“ napsal.
I to je platné také u nás a mělo by být velkými písmeny napsáno na zdi každé redakční místnosti a každé kanceláře politických stran.“
Že si to některá naše redakce nebo kancelář politické strany pověsí na svou zeď, se určitě nestane.
Ale i u nás platí, že se elity, politické a mediální, rozcházejí s těmi, kdo platí daně a kdo pracují v našich školách, továrnách a na našich polích. Strany, jako kdysi dominantní ODS a ČSSD, se dnes zmítají v existenční krizi. Lidé jim nevěří a nerozumí jim. Především proto, že naše strany nevěří svým voličům a dlouhodobý pokles jejich důvěry ignorovaly a bagatelizovaly. Dnes žijí na jiné planetě a stále si myslí, že musí znovu opakovat staré chyby a je jen potřeba dělat je lépe.
Totéž si myslely americké politické strany. Až podnes.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
