Kocáb vzpomínal na Havla při desátém výročí úmrtí prvního českého prezidenta. Havel podle něj nezemřel, protože ho má stále ve svém srdci a často s ním promlouvá. „O každém zemřelém se říká, že tu s námi stále je. Ale to, že nezemřel, pro mě znamená ještě něco trochu jiného. Mě s ním vázalo asi 22 let dlouhé přátelství. Často jsme se scházeli, byl kmotrem mého syna. Jako neuvěřitelně kreativní a inovativní osoba toho během našich setkání hodně napovídal. A mně ještě teď, deset let po jeho smrti, probíhá hlavou, co říkal, a přemýšlím, jak to myslel, takže s ním stále v hlavě vedu rozhovory. Jsem s ním v jakémsi vnitřním kontaktu a mám pocit, že nezemřel,“ vysvětluje Kocáb pro Aktuálně.cz.

Havel prý i ke konci života měl velký smysl pro humor. „Pamatuji si dobře, že při našem posledním setkání se na mě podíval a říkal, že musíme udělat zase nějakou rošťárnu. On měl rád rošťárny. Byl v podstatě kluk až do konce, byl člověk stejný jako většina Čechů, tedy se smyslem pro humor, absurdní humor. Pokud se zrovna nejednalo například o politických věcech a byla trochu uvolněnější atmosféra, tak to byl samý humor, samá legrace. Tomu on říkal rošťárna,“ vzpomíná Kocáb, který se podílel na přípravě soukromého pohřbu prezidenta Havla.

Soukromý pohřeb, který následoval po státním pohřbu, prý byl taktéž poměrně rozsáhlý a podařilo se ho zorganizovat za dva dny. „Byl to velký pohřeb. Samozřejmě ve srovnání s těmi státními lafetami byl menší, ale pořád to byl velký soukromý pohřeb. Až to celé skončilo, tak jsem s ním šel dolů, do místa žehu. Takže jsem s ním byl až úplně do konce,“ říká Kocáb a připomíná ještě jízdu smutečních věnců po Labi.

„Do kostela sv. Anny se svážely věnce z celé Prahy, byl celý zaplněný květinami. Přišli jsme tam s Davidem Černým a říkali jsme si, jaký je to neuvěřitelný pohled, jaký je to extrakt vztahu lidí k Havlovi a jak ty věnce teď asi skončí. Tak jsme si řekli, že seženeme aspoň padesát metrů dlouhou loď, což nebyl problém. Tu jsme naložili věnci, vznikla taková obrovská mohyla, nakládala se celou noc. A s tou jsme vyrazili po Vltavě a posléze po Labi až do Děčína. V Děčíně jsme je naházeli do řeky a bylo domluvené s Němci, že je nechají doplout až do moře,“ vypráví Kocáb pohnutě s tím, že celou cestu loď lemovaly davy lidí na břehu, což bylo obrovsky dojemné.