„Je si třeba dát otázku, jaké ambice mělo tehdejší Uhersko v první světové válce,“ uvedl velvyslanec v úvodu svého vystoupení. „Historik Roman Holec to při jedné přednášce v Maďarsku říkal maďarským kolegům – co pláčete, jak to dopadlo. Vždyť ještě v sedmnáctém roce jste na zasedání vlády prezentovali obrovské imperiální cíle, chtěli jste dobýt ledacos, třeba na Balkáně a jinde. A nakonec Rakousko-Uhersko nebylo schopné ty ambiciózní imperiální cíle naplnit vzhledem ke svojí hospodářské, vojenské a politické slabosti. Ke konci války se vytvořila možnost projektu malých národních států. Když s tím přišel Wilson, bylo to na začátku osmnáctého roku,“ konstatoval Peter Weiss a dodal, že v červenci 1918 se zdálo, že Němci vojnu vyhrají. „Ano, byli před Paříží,“ ozvalo se ze sálu.
Slovensko jako přívěsek Rakouska-Uherska
Velvyslanec pak dále pokračoval: „Historie je srážka mnohých faktorů a shoda všech těchto příležitostí pomohla k utvoření společného státu Čechů a Slováků. Slovensko v Uhersku nemělo ani jasně nadefinované hranice, které byly jen etnické. Část Slovenska sice patřila k průmyslovějším částem Uherska, ale to bylo neporovnatelné s průmyslovou základnou, která byla v Česku. Když si přečtete Liptákovo Slovensko ve dvacátém století, tak mnou to otřáslo, vždyť jsme měli několik set kněží, několik set učitelů, několik set inženýrů a pár lékařů. Když se etablovala Československá republika a začaly se vytvářet vysoké školy, tak všichni lékaři, kteří byli Maďaři, odešli pryč, protože se nedokázali ztotožnit s Československem, protože měli pocit, že to bylo vlastně ukradené území,“ konstatoval Peter Weiss.
Jsme demokraté
„Vzhledem k tomu, že Šrobár či Hodža čekali, tak 30. října se přijala Martinská deklarace slovenského národa. Ti, kteří ji přijímali, vůbec nevěděli, že již byla vyhlášena Československá republika. Proto jsem navrhoval, a tak se stalo, aby součástí oslav sta let Československa byly oslavy nejen v Praze k 28. říjnu, což je úzus, kdy se založila republika, protože víte, že jsou i jiné možné interpretace, kdy to začalo. Aby se akceptoval i ten 30. říjen, protože to bylo právo Slováků na sebeurčení. Oni se dobrovolně vyvázali z Uherského království. Před tím ještě v květnu, pokračoval dále Weiss, to řekl Hlinka tím slavným výrokem: „Tisícileté manželství s Maďary se neosvědčilo, musíme se rozejít a vytvořit československý stát.“
Zaostalost a trauma
„Slovensko s tím začátkem, který mělo – nerozvinutou inteligenci, strukturu, agrární krajina, v mnohých regionech absolutní zaostalost, negramotnost, chudoba – tak za dvacet let se dokázalo velmi silně povznést a konstituovala se nová generace slovenské inteligence, která se stala v mnohých oblastech rovnocenným partnerem české,“ uvedl dále Weiss. „Slováci už měli ve dvacátých letech představitele moderní evropské avantgardy, umění. Prohlubovalo se ale trauma, že Slovensko nemělo ani náznak státního orgánu. Nejdříve šlo o autonomii. Nechci jít do nějakých podrobností, ale trauma sílilo a došlo k určitému paradoxu, a nemám pro to všechna vysvětlení, že v 19. století před první světovou válkou byli hlavními nositeli národovectví luteráni. Katolíci jako věrní koruně a strukturám katolické církve rakousko-uherské monarchie byli spíše odtažití vůči nastolování národnostních otázek. Pak se i díky talentu Andreje Hlinky slovenský katolický autonomismus stal dominantní politickou silou na Slovensku.“
Spolužití Čechů a Slováků bylo zjednodušeně podle velvyslance Weisse v celých dvaceti letech i přes přínos Československé republiky pro formování moderního slovenského národa zpochybňované různými interpretacemi nesplnění slibu z Clevelandu a následně z Pittsburgu.
Psali jsme:
Co se v seriálech ČT opomnělo aneb masarykovská idylka
Na co se zapomíná. „Nyní v českém vysílání televize vidím v seriálech idealizovaný obraz Československé republiky jako ideálu blahobytu, která byla desátá nejvyspělejší na světě, což zřejmě není korektní z hlediska čísel,“ konstatoval Weiss a zavzpomínal na kulturní představení týkající se prvorepublikového Slovenska. „Byl jsem nedávno na jednom koncertě, kde hráli ódu nebo hudební báseň, jejíž text je zoufalým konstatováním, v jaké šílené bídě žije Slovensko. Když tedy uvažujeme o příčinách, proč pod Hitlerovým náporem vznikl válečný Slovenský štát, musíme brát do úvahy sociální otázku. Ono se to totiž velmi idealizuje. Slovensko nebylo tak rozvinuté jako Čechy, i když udělalo v průběhu těch dvaceti let obrovský krok dopředu. Pak soužití narazilo na problém státoprávního uspořádání, který měl i ekonomické implikace. Podle mne se málo píše o tom, že Slovenské národní povstání velmi přispělo k tomu, že z války Československá republika vyšla se stejným teritoriem, s jakým do období války vstoupila,“ zdůraznil Weiss.
(Ne)rovnost
„Nechci jít do podrobností, jak zakarpatská část Ukrajiny Stalinovými manipulacemi s právem na sebeurčení nakonec došla k tomu, že byla odtržena od Československa, a Beneš z toho nechtěl dělat kauzu. Tím, že SNP oproti tomu, že Slováci měli svůj stát, a mnozí povstalci nebojovali za Československou republiku, bojovali proti nacistům, Hitlerovi a režimu, který se jim zhnusil, přihlásili se k Československé republice, ale s jednou podstatnou podmínkou. Že to bude na principu rovného s rovným. Čtvrtého dubna se tento princip rovného s rovným a příslib, že budou vytvořeny slovenské státní orgány Československa, dostal do Košického vládního programu. Pak v rychlém sledu přišly dvě pražské dohody, které tuto původní informaci silně oslabily a pak přišel podle mne rozhodující okamžik, který se též málo reflektuje z hlediska toho, jak došlo k únorovému převratu,“ uvedl poměrně emotivně Weiss. Došlo k vítězství Demokratické strany nad Komunistickou stranou na Slovensku.
Na Únoru mají svůj podíl i nekomunisté
„To byly jen dvě legální politické strany. V čele KSČ byli z části představitelé komunistického vedení SNP plus politické nemehlo Široký, který nerozuměl, jakou taktiku udělat ve volbách a komunistům to díky tomu hodně zamotal. Demokratickou stranu vedla občanská složka vedení SNP. Demokrati dostali 60 procent, komunisté tuším třicet,“ vysvětloval Weiss. „V Čechách vznikla hysterie proti Demokratické straně. Vydatně ji živily české nekomunistické strany. Strach z návratu ludáctva a legenda o dýce v zádech působila tak silně, že nebyli si schopní racionálně uvědomit, že Demokratická strana je jejich jediný spojenec, který existuje při dominanci KSČ v Čechách. Tím, že pomohli rozprášit Demokratickou stranu, ulehčili KSČ převzetí moci. I to komunistické vedení povstání, Husák a další, obětovali státoprávní program SNP ve jménu Vítězného února. A po těch třech pražských dohodách, idea, že Slováci budou mít nějaký státní orgán, se totálně zredukovala. Zůstala Slovenská národní rada. Jedna ústava po Únoru, druhá v šedesátém roce a ty národní orgány se vykastrovaly.“
„Já jsem ve funkci pět let, a nikdy jsem při zmínkách o politických procesech zde v Čechách neslyšel úvahy o tom, jak mohlo dojít k procesům s buržoazními nacionalisty,“ informoval přítomné Weiss. „S českými nacionalisty a šovinisty žádné procesy nebyly. Zjednoduším to, to byl odkaz čechoslovakistického vedení KSČ, do kterého patří i Slováci – Široký a další: Když nepřestanete otravovat s vytvořením slovenských národních orgánů, jak jste to chtěli v povstání, tak vás pověsíme. A nepověsili je jen proto, že se ten proces završil rok po Stalinově smrti. A proto, že Husák měl kuráž. Základ volání Slováků po federaci je v této story. Po 24 letech se Slovensko dostalo k uskuteční státoprávního programu SNP. Proto ty řeči, že nejdříve demokratizace, pak federalizace neobstojí. Pro nás to bylo základní lidské právo – být rovnocenným partnerem ve společném státu. A jak se to znevažovalo, vznikaly v tom soužití problémy.“
Odlišnosti nám nevadí aneb Kalvoda na scéně
Velvyslanec Weiss dále uvedl: „Pro český národ byl vznik Československé republiky obnovením českého státu. Jen to nebylo království, ale republika. My jsme nic nemohli obnovovat.“ Pak také doplnil: „Vzhledem na tyto peripetie byl vztah asymetrický. Česká státnost ústavoprávně i v souladu s mezinárodním právem vznikla 1. 1. 1969 na základě ústavního zákona o Československé federaci. Nenašel jsem Čecha, který by si to uvědomoval. Pro Čecha český stát vznikl 28. října 1918. Tato asymetrie ve vnímání státnosti je v tom, že my slavíme 30. říjen. Vy máte 28. říjen silnější. My si silněji vzpomínáme na rok 1968 v souvislosti s vyhlášením federace a na 1. 1. 1993, kdy se slovenská státnost osamostatnila. Já si myslím, že 1. 1. 1969 česká a slovenská státnost vznikly, protože předtím byla unitární státnost, a 1. 1. 1993 se česká a slovenská státnost osamostatňují.“ Tato asymetrie ve vnímání státnosti, za kterou Češi i Slováci prolili hektolitry krve, do současnosti funguje.
„Chválabohu, nestala se problémem v našich vztazích potom, co jsme se ústavním způsobem pokojně rozdělili, když demokraticky zvolené porevoluční elity dva roky nebyly schopné se dohodnout na nové podobě společného státu, která byla předmětem konsensu. Volání po referendu, když měli dva roky a nedokázali se dohodnout, tak referendum mohlo něco zastavit, ale čekal jsem, že by při novém poměru sil mohlo změnit neschopnost předcházejících politických elit se dohodnout. A neschopnost dohodnout se byla daná i tou asymetrií vztahu ke státnosti. Protože pro 29 procent Čechů ideálním řešením problémů se státoprávním uspořádání byl návrat k Československu s jednou vládou a jedním parlamentem. Pro 16 procent bylo ideálním zřízením vytvoření spolkového zřízení Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko. To znamená, že touha po společném státě byla silná. Ale konkrétní forma toho státu, na to nebyla dohoda. Pan Kalvoda nebyl ochotný ani na půl sekundy připustit, že kontinuita československé státnosti se přeruší, aby mohly národní rady vyhlásit, že chtějí pokračovat ve společném státu,“ zakončil svůj příspěvek na fóru k výročí Československa slovenský velvyslanec Peter Weiss.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
