Stránský ve fejetonu, který vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk, nejprve poukazuje na svoji minulost vězně komunistického režimu. Vzpomíná na to, že necelých deset let ho věznili za „přiznání se“ k údajnému provedení trestného činu, který on ale prý nespáchal. „Bylo hodně napínavé málem se dočkat umlácení k smrti jen proto, abych se od těch, co mě mlátili, dozvěděl, k čemu se mám přiznat,“ uvádí Stránský s tím, že i přes to odmítl být začleněn do třetího odboje coby odpůrce komunistického režimu, neboť věznění nepovažuje za dostatečný důkaz „odbojnictví“.

Jak se následně sám publicista přiznává, tyto řádky psal proto, aby jimi ukázal na ty, co by nejraději znovuzřídili plynové komory či výrobny kostní moučky pro všechny, co jsou jiní než oni zřizovatelé. Včetně dětí. „Abych nejen prstem, ale i svým veřejným slovem ukázal, kdo že jsou ti největší kamarádi prezidenta České republiky. A jeho kamarádů, co si na Hrad vodí své kamarády a nechávají je vyvalovat se na nábytku zrestaurovaném pro příští generace – pro ně určitě ne. Kdo se tam podle vzoru bolševických papalášů cpe drahým jídlem a nalévá vínem jako odměnou za to, že onoho 17. listopadu šli ukázat na Albertov celému světu, jak milují svého prezidenta. A že drtivá většina starších z nich před oním slavným Listopadem milovala svou komunistickou stranu a vládu. A jejichž tatínkové s radostí podepisovali dopisy žádající smrt Milady Horákové. Oběšením,“ rozčílil se Stránský.