Moskva prý podepsala smlouvu až jako poslední. Polsko tak mělo učinit již roku 1934, Británie pak krátce poté. „A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,“ píše Skála.

„Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939,“ poukazuje dál. Moskva je měla dle Skály pozvat připravit „komplex společné obrany proti nacistické agresi“. Londýn a Paříž prý „vyslaly subalterní podržtašky“. „Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst,“ píše. Sebekritiku prý můžeme vycítit například z memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaulla.

• CELÝ TEXT Josefa Skály

„Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice,“ píše dále Skála a poukazuje na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Západní velmoci prý „hodily mrtvého brouka ‚neutrality“ a „zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů“. Dále prý měla Paříž uzavřít své hranice ustupujícím interbrigadistům, ti kteří se do Francie měli i přesto dostat „skončili v lágrech vichistického režimu“. Jiní prý „rovnou v prackách gestapa“.