Vyděsilo ho, že by mohla v krajích posílit KSČM, kterou má do očí bijící myšlenkovou zkratkou propojenu s 50. lety. Celé to jurodivé pandemonium nějak přenáší i na možnou, leckde už přece dávno existující povolební spolupráci se sociální demokracií. Na tu má nejspíš zlost už taky pěkně dlouho: přinejmenším kvůli spojení její předchůdkyně s KSČ v roce 1948.

Když tak přemýšlím, na jednu stranu se mi trochu příčí hodnotit názor o hodně staršího člověka, jenž prošel těžkými žaláři minulého režimu. Přesto mám pocit, že je třeba se vůči takovému postoji vymezit. Při vší úctě mi totiž přijde jako bolestí podmalovaný anachronismus. Zahledění do minulosti, nebezpečně podobné tomu chápání přítomnosti, které nejčastěji vídáme u stařičkých členů či sympatizantů dnešní komunistické strany. Jim ve vzpomínkách zůstala Velká hospodářská krize nebo hitlerovská okupace.

Jde v podstatě o podobně pootevřené okénko do myšlení let minulých, neboť z něj vyplývá, kdo patří k lidem nejvíce spjatým se středoevropskou moderní historií. A stojí za to přidat pro doplnění známý fakt, že frazeologií si vnitřní prázdno nejčastěji vycpávají fanatici či hlupci. Dnes to bývají „bolševicky“ rázní antibolševici. Nejlépe ti porevolučně procitnuvší.