„Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív. Kapitalismus se urval ze všech řetězů. Většině upírá stále víc toho, co už mívala za samozřejmost. Vrší nové pohromy i zločiny. Tím vážnější jsou rizika, jimiž to teprve hrozí. Počkat si, jak to dopadne, komunista neumí,“ deklaruje Josef Skála hned na začátku. A dodává, že jsou stranou dělníků a všech pracujících, z jejichž rukou a mozků pochází cizí zisk, tudíž nejsou stranou pro všechny. Podle Skály nemohou být jen parlamentní stranou. „Nesmíme chybět hlavně nikde tam, kde lidé o svá práva bojují sami,“ míní.

Jeho text se týká snad všech oblastí života a ekonomiky a ve všech Skála nachází nějakou nespravedlnost napáchanou kapitalismem. Ten prý může za dvě světové války, a až po nich mu prý byla vnucena přijatelnější tvář. „Vnutila mu ji výzva zemí, které už jeho horizont překročily,“ říká Skála.

V programu nemohla chybět i zmínka o privatizaci: „Mocenský zvrat před třiceti lety, inscenovaný napříč východní Evropou, proběhl v cizí režii. Cizím zájmům se podřídil i vývoj, jemuž uvolnil prostor. Klíčové ekonomické zdroje naší země zcizil zahraniční kapitál. Padly mu do klína za zlomek skutečné hodnoty. Ty, co mu překážely jako konkurence, sprovodil ze světa úplně. Být zcizený národní majetek předmětem seriózního prodeje, vynesl by několik milionů tehdejších korun i každému školákovi a právě narozenému nemluvněti. Privatizace však skončila čistou ztrátou. Právě tak vznikl státní dluh. A hlavně úměrně všemu, co zmizelo v nenávratnu, roste dál už čtvrt století. Byli jsme zemí, úspěšně soutěžící ve spoustě prestižních oborů. Teď je to hlavně o montovnách, logistických hangárech a subdodávkách se žalostným výnosem. Zpátky k ekonomickému výkonu, jejž dosahovala už koncem 80. let, se ČR dopracovala až počátkem tohoto století. Více než šestina českého HDP mizí rok co rok v zahraničí.“

A dodává: „Jsme kolonií v srdci Evropy. Cizině vynášíme svou vyspělostí, a nikoli zaostalostí „třetího světa“. Českou diplomacii řídí velmocenské fermany. Cizí loutkovodiči dirigují i domácí politiku. Znovu a znovu ji postrkují směrem, jenž problémy země hrotí ještě víc.“