Ben Hodges, bývalý velitel amerických sil v Evropě, nedávno prohlásil, že inkluze je klíčem k posílení náborových čísel na kontinentu. Z konzervativního pohledu však tato agenda vyvolává vážné otázky ohledně upřednostňování ideologie před zásluhami a bojeschopností v době, kdy Evropa čelí rostoucím hrozbám ze strany Ruska.

Kdo je Ben Hodges?

 

Ben Hodges, kariérní voják s 38 lety služby, není žádným nováčkem na veřejné scéně. Jako velitel amerických sil v Evropě v letech 2014 až 2017 dohlížel na americké jednotky během období zvýšeného napětí s Ruskem po anexi Krymu. Nyní ve výslužbě se stal častým komentátorem otázek obrany, často se vyjadřuje k válce na Ukrajině a ke strategickému postoji NATO. Jeho nedávné výroky se však zaměřují na sociální inženýrství, konkrétně na jeho přesvědčení, že inkluzivní přístup je klíčem k vyřešení evropské krize v náborech rekrutů pro ozbrojené síly.

Hodges tvrdí, že rozmanitost posiluje vojenské síly a že inkluzivní přístup přiláká více rekrutů z menšinových skupin. V rozhovoru pro Kyiv Post spojil úspěchy ukrajinské armády s její schopností využít rozmanité talenty a navrhl, aby evropské země následovaly tento příklad v boji proti rostoucí hrozbě Ruska. Z konzervativního hlediska to zní jako nebezpečný odklon od základních principů vojenské služby – disciplíny, zásluh a připravenosti.

Inkluzní agenda v armádě

 

Prosazování inkluze v armádě není novinkou, ale v posledních letech získává na síle, zejména pod progresivistickými administrativami v USA a v Evropě. Zastánci jako Hodges tvrdí, že různorodé zastoupení zajišťuje širší perspektivy a posiluje soudržnost jednotek. Uvádějí studie, jež tvrdí, že rasově a kulturně rozmanité síly jsou přizpůsobivější v moderním válčení. Z pravicového pohledu je však tato agenda trojským koněm, který podkopává hlavní poslání armády – bojovat a vyhrávat války. Kritici tvrdí, že inkluzní politika upřednostňuje kvóty před kvalifikací, což může vést ke snižování standardů kvůli dosažení arbitrárních cílů rozmanitosti. V USA například Pentagon vynaložil za poslední tři roky šest miliard dolarů na nábor a udržení vojáků, přičemž souběžně prosazoval inkluzní iniciativy – ale přesto námořnictvo v roce 2024 nesplnilo své náborové cíle.

 

Snahy administrativy prezidenta Trumpa o omezení inkluze v armádě narazily na odpor liberálů jako Hodges, který považuje rozmanitost za strategický přínos.

 

V Evropě je situace ještě vážnější. Britská armáda například bojuje s náborovou krizí, když loni dosáhla pouze 63 % svých cílů a měsíčně ztrácela o 300 vojáků více, než získala. Po celém kontinentu obranné firmy zoufale hledají specialisty, přičemž nedostatek inženýrů umělé inteligence, svářečů a mechaniků brzdí výrobu. Hodgesovo řešení – zdvojnásobit úsilí o inkluzi – považují konzervativci za nesmyslnou politiku, která neřeší skutečné příčiny: byrokratickou neefektivitu, nízké platy a kulturně společenský odklon od oceňování vojenské služby.

European armies complaining about not having enough recruits, such as Germany and UK, should more actively seek out Women who can meet the standards and are willing to fight. US Army got much better when we began to more actively recruit talented Women to be Soldiers. https://t.co/9Lf3ucwopB

— Ben Hodges (@general_ben) June 21, 2025

Konzervativní kritika

 

Z pravicového pohledu je Hodgesovo prosazování inkluze symbolem širší levicové agendy – přetvořit instituce na nástroje sociální spravedlnosti místo národní bezpečnosti. Armáda by podle konzervativců měla být meritokracie, kde jsou vybíráni nejlepší a nejzdatnější na základě schopností, nikoli identity. Zpráva CNN, která zdůrazňuje roli inkluze při předcházení minulým vojenským chybám, je považována za revizionistickou historii, ignorující skutečnost, že soudržné jednotky postavené na sdílených hodnotách a přísném výcviku byly historicky klíčem k úspěchu.

Navíc je načasování Hodgesova návrhu krajně nešťastné. V situaci, kdy Rusko obnovuje své síly a představuje hrozbu pro Evropu, potřebuje NATO bojeschopné jednotky, nikoli workshopy o rozmanitosti. Atlantická rada varovala, že Evropa postrádá síly k čelení Rusku bez podpory USA, a Hodgesův důraz na inkluzi odvádí zdroje od klíčových oblastí, jako je výroba munice a kybernetická obrana.

Chybné řešení?

 

Hodgesovy zásluhy jako vojenského vůdce jsou nepopiratelné, ale jeho přijetí inkluze vyvolává skepsi mezi konzervativci, kteří v takovém řešení vidí problém. Nedávný nárůst náborů v americké armádě, připisovaný některými vedení prezidenta Trumpa a obnovenému smyslu pro patriotismus, naznačuje, že inspirace a jasné cíle mise rezonují s rekruty více než politika identity.

 

V Evropě, kde se rozpočty na obranu konečně zvyšují, by se pozornost měla zaměřit na zefektivnění náborových procesů a na investice do výcviku, nikoli na honbu za progresivními ideály, které by mohly podkopat morálku a připravenost.

 

Jak Hodges pokračuje ve své podpoře inkluze, konzervativci varují, že síla armády spočívá v její schopnosti sjednotit se pod společným cílem, nikoli v rozdělování vojáků podle rasy, pohlaví či jiných identifikačních znaků.