Fischer upozorňuje na skutečnost, že Havel je v zahraničí obvykle chválen za to, za co je doma kritizován. A tak zatímco v cizině prvního porevolučního prezidenta velebí za důraz na lidská práva, v českém prostředí se prý tento rys zabarvuje do politického kýče a stává se nebezpečnou ideologií, doslova klausovským humanrightismem.

Podobně je na tom prý i Havlovo vystoupení ve prospěch „válčení v zájmu humanity“ (Jugoslávie, Kosovo, Irák), což je údajně v amerických očích chápáno jako principiální postoj ve prospěch lidstva, ale ty české kritické to považují za chybu a podporu nelegitimního vojenského nátlaku („zejména těm bratrsky laděným Srbům to Havel neměl dělat“). V cizině je podle Fischera navíc Havel považován za pravicového konzervativce, v Česku za levičáka, ba dokonce reformního komunistu.