31. ledna 2026 byla oficiálně ukončena těžba černého uhlí v ČR. Nejspíš tak skončilo téměř čtvrt tisiciletí trvající období rozmachu těžby a průmyslové výroby na Ostravsku, které bylo nejvýznamnější oblastí těžby uhlí a černé metalurgie již za dob Rakouska-Uherska. Pak se Ostravsko stalo „ocelovým srdcem” Československa a tím bylo i v prvních 25 letech existence samostatné České republiky.
Co se tedy stalo za posledních deset let, že toto ocelové srdce naší, až doposud průmyslové země, začalo chřadnout a dnes jsme možná svědky jeho posledních křečovitých stahů? Byly zásoby této cenné suroviny, která se dříve nazývala „černým zlatem”, vytěženy tak, že už nemáme žádné další? Nikoliv, na Ostravsku, kde se v ČR vyskytuje to nejkvalitnější černé uhlí, je pod zemí ještě celková zásoba zhruba 10 miliard tun černého uhlí (tzv. geologické zásoby).
Zhruba 2 miliardy tun z těchto zásob, které se nachází v Ostravsko – Karvinské části hornoslezské uhelné pánve, lze stále (dle momentálního vývoje světových cen) ekonomicky smysluplnně a bez střetu zájmů vytěžit.
Dobývací kombajn v černouhelné sloji na dole ČSM
Z dolu ČSM ve Stonavě byl před několika dny vyvezen za zvuku hudby a v nostalgické atmosféře poslední vozík koksovatelného uhlí, pro EU kritické, v podstatě nedostatkové a na importu závislé suroviny. Měli bychom si to zapamatovat jako další milník na cestě k naší deindustrializaci a ztrátě surovinové a energetické nezávislosti. Prý se těžba nevyplácí, ačkoliv ještě v r. 2023 OKD vytěžilo 1,9 mil. tun uhlí a vydělalo 2,9 miliardy Kč. V r. 2024 to pak bylo 1,2 mil. tun uhlí se ziskem cca. 0,4 mld. Kč. Klesla cena uhlí koksovatelného i energetického – musí se zároveň těžit oba typy, protože se ve slojích obvykle vyskytují v různém poměru spolu, takže v r. 2025 byla těžba v OKD ztrátová.
Ale v novodobé historii Ostravských a Karvinských dolů, tedy po r. 1989, se střídalo vždy několik let výdělečných a několik let prodělečných. V letech 2013 a 2014 těžily OKD něco mezi 10 a 11 miliony tun uhlí v dolech ČSM, Paskov a Darkov. Pak došlo k pádu cen na světových trzích a poklesu množství těženého uhlí „až” na úroveň 8 mil. tun uhlí ročně.
Definitivní konec těžby přišel málem již v letech. 2016–2017, ještě za hospodaření Zdeňka Bakaly, velkého dobrodince celého Ostravska. Ten, když bylo uhlí výdělečné, vyždímal z OKD co mohl, a když zrovna vydělávat přestalo (světové ceny se propadly), prodal zaměstnancům OKD střechu nad hlavou a pak odešel středem. Páně Bakalovu počínání politici jen přihlíželi. OKD se dostalo do insolvence.
Naštěstí ceny uhlí opět vzrostly a věřitelé schválili plán reorganizace. Tehdy ještě stát situaci zachránil převodem zadluženého OKD na státní společnost Prisco. Přesto v těchto krizových letech OKD těžily stále přes 5 milionů tun koksovatelného a kvalitního černého energetického uhlí ročně. Byl sice uzavřen důl Paskov i s úpravnou vytěženého uhlí, ale těžba dále probíhala na dolech ČSM, ČSA a Darkov. OKD byly v tu dobu stále důležitým dodavatelem pro společnosti Arcelor Mittal (pozděli Liberty Ostrava), Moravia Steel (Třinecké železárny), ale i pro U.S. Steel Košice.
V r. 2021 začala energetická krize, která se ještě prohloubila válkou na Ukrajině, která začala o rok později. Ceny uhlí opět vzrostly a OKD slušně vydělávalo. I přesto se těžba uhlí rok od roku snižovala, až byla letos definitivně ukončena.
Co se tedy stalo, že se těžba uhlí přestala vyplácet, a navíc zejména o energetické uhlí přestal být zájem. Na jaře r. 2025 byla uzavřena elektrárna Dětmarovice o výkonu 800 MW, která spalovala černé uhlí, a to až 1 mil. tun ročně. Hlavním důvodem byl růst ceny emisních povolenek ETS 1.
Kvůli nim se přestala vyplácet výroba elektrické i tepelné energie i dalším odběratelům, nejen elektrárně Dětmarovice. Cena těchto povolenek (ETS-1), které jsou jednou z hlavních příčin drahých energií a klesající nejen konkurenceschopnosti, ale vůbec životaschopnosti našeho průmyslu, vzrostla od r. 2020 z úrovně 20 – 30 EUR/t až na 100 EUR/t v r. 2023.
Dnes se cena povolenek pohybuje na úrovni 80 EUR/t. Ještě před tím byl za velmi potupných okolností ukončen provoz vysokých pecí v Liberty Ostrava, která ročně spotřebovávala miliony tun koksovatelného uhlí. Poslední majitel, mistr Gupta, vyvedl mimo ČR emisní povolenky v hodnotě 5 miliard Kč, státu nesplatil dluh ve výši 1,2 miliardy Kč a po anglicku zmizel. Odboráři z Liberty Ostrava dlouho upozorňovali vedení MPO i celou vládu na to, jakým směrem se situace ubírá.
A jaká byla reakce vlády na volání o pomoc, když ještě bylo možné zasáhnout? Výsměch. Pan tehdejší ministr průmyslu a obchodu Síkela (STAN) se prý dal slyšet, že když Liberty Ostrava zkrachuje, ušetříme spoustu emisí CO2, což se jistě bude v Bruselu líbit.
Zdá se, že se panu exministrovi tato nehoráznost vyplatila a získal v Bruselu lukrativně placené místo eurokomisaře, na které si dělal již delší dobu zálusk. Co na tom, že tisíce zaměstnanců Liberty Ostrava ztratili pracovní místa. Co na tom, že nezávislost a soběstačnost ČR se dále zhoršily.
Jedním z důsledků těchto událostí je i současné ukončení těžby černého uhlí. To znamená ztrátu dalších pracovních míst zaměstnanců OKD a navázaných profesí. Region přichází o svoji tradiční průmyslovou identitu, což vyžaduje obtížnou strukturální přestavbu ekonomiky regionu.
Útlum těžby uhlí v OKD má přímý dopad na provoz elektráren, tepláren a výtopen v regionu, které byly závislé na místním uhlí. Tyto domácí zdroje mají být nahrazeny plynovými. V současnosti je například elektrárna Dětmarovice přestavována na spalování plynu.
Tyto zdroje ale budou spalovat místo domácího uhlí dovezený zemní plyn. Tím se zhorší (místo aby se omezovala) dovozní závislost ČR. Všichni si pamatujeme, co se stalo, když na začátku energetické krize v r. 2021 plyn skokově zdražil. A to nás může potkat znova. Jen už nepůjde oddělit cena elektrické energie od ceny plynu.
Není zavřít, jako zavřít
Od minulé vlády, která rozhodně nebrala na zřetel zájmy občanů této země a cílevědomě pod záminkou dekarbonizace likvidovala domácí průmyslovou základnu, se vlastně ani nedalo čekat nic jiného, než výsměch.
Horší je, že vláda současná, zejména pak představitelé hnutí ANO, kteří před volbami na Ostravsku hlásali, že nechtějí, aby byla těžba černého uhlí ukončena, opatrně otočili. To víte, udržování těch dolů, včetně větrání a čerpáni důlních vod je nákladné. Ona je ta těžba ztrátová, ono o to uhlí není zájem, tak to bude přece jen lepší zavřít.
Ale ono není zavřít jako zavřít. Oficiální plán je, doly zasypat, přestat čerpat důlní vody a nechat je zatopit. Za likvidaci šachet zaplatíme Diamu zhruba 1,6 miliardy korun, ale pak se k uhlí už nikdy nedostaneme, i kdybychom v budoucnu chtěli. Využijeme ještě trochu důlního (v podstatě zemního) plynu, který bude voda ze slojí při zatápění vypuzovat, což potrvá asi tak 10 – 12 let, a pak zapomeňte.
Navíc značná část dobývacích prostorů nad ložisky černého uhlí, ať už je jejich správcem OKD, Diamo nebo ČGS, byla za velmi zvláštních okolností převedena na společnost Green Gas DPB, která je spojována s ostravským filantropem Zdeňkem Bakalou – další políček do tváře bývalých zaměstnanců OKD.
Proč je důležité udržet přístup k černému uhlí a udržovat zbývající šachty OKD?
Zapomeňme alespoň dočasně na Bakalu, stejně by nám jenom „jitřil žluč”, a podívejme se na situaci v Ostravsko – Karvinském revíru nezaujatě.
V současnosti se těžba uhlí nevyplácí a zatím jej lze za přijatelné ceny dovážet z Polska nebo dokonce z Austrálie a Kanady. Dříve se dováželo i z Ruska a Ukrajiny, ale s těmito zdroji se v současnosti počítat nedá. Většina horníků, kteří ke konci těžby pracovali v OKD již nebyli občané ČR, ale Polska, takže k velkému nárůstu nezaměstnanosti už nedojde.
Proč je tedy tak důležité udržet do budoucna přístup k černému uhlí, udržovat šachty a zachovat do budoucna potenciální možnost obnovení jeho těžby? Důvodů je celá řada.
1. Nepostradatelnost koksovatelného uhlí pro výrobu železa a oceli
Bez koksovatelného uhlí (nebo levných zdrojů zemního plynu) nelze ekonomicky efektivně vyrábět železo ani uhlíkaté oceli, které jsou v současné technické praxi nepostradatelné. Ze šrotu, jak dnešní zelení kazatelé navrhují, se nedá spousta typů oceli vyrobit.
A ani šrotu není dost a jeho cena poroste. K výrobě celé řady různých typů ocelí je nezbytné mít alespoň 1/3 tzv. primárního železa, tedy železa vyrobeného z rudy. Výroba železa přímou redukcí ze železné rudy vodíkem je zhruba 2 x dražší, než pomocí redukce uhlíkatými činidly. To prý v budoucnu „napraví” růst ceny emisních povolenek...
Jenomže výroba železa redukovaného vodíkem má kromě vysoké spotřeby elektrické energie na výrobu vodíku i další technické problémy:
1.1 Vodíkem přímo redukované železo (DRI) neobsahuje téměř žádný uhlík (C), což zvyšuje bod tání čistého železa (cca 1535 °C) oproti uhlíkem nasycenému železu. To vyžaduje vyšší spotřebu elektrické energie na tavení a komplikace při výrobě zavedených značek ocelí.
1.2 Aby se zabránilo oxidaci a korozi DRI během přepravy, musí se DRI pasivovat - lisovat za tepla (Hot Briquetted Iron - HBI), což zvyšuje energetickou náročnost výroby, nebo skladovat a transportovat v inertní atmosféře. Navíc vodík, který zůstane v DRI, může difundovat do struktury oceli a způsobit vodíkovou křehkost (embrittlement) a vznik trhlin v zařízeních, což vyžaduje specifická bezpečnostní opatření.
1.3 Vodíková redukce vyžaduje velmi kvalitní peletizovanou rudu (tzv. DR-grade) s nízkým obsahem hlušiny (nečistot), což omezuje a prodražuje zdroje surovin.
1.4 Při vysokém podílu DRI ve vsázce do ocelářských pecí hrozí vznik pevných, neroztavených shluků, které snižují produktivitu a prodlužují dobu tavby. Kvůli vyššímu obsahu FeO ve strusce a delšímu času tavení dochází k rychlejší degradaci vyzdívky pece.
Fotogalerie: - České uhlí nebo ruský plyn ?
Vyjmenovat bychom mohli i další problémy při zpracování DRI na různé značky ocelí. Tyto problémy, spolu s energetickou náročností a vysokou cenou vodíku jsou příčinou, že oceli vyrobené na bázi DRI mají zhruba 4 x vyšší cenu ve srovnání uhlíkem (koksem) redukovaným železem. Často slýcháme také argument, že v Číně se ročně vyrábí už 1 milion tun železa pomocí vodíku.
Nesmíme zapomenout, že se v této zemi vyrábí ročně další 1 miliarda tun železa pomocí redukce koksem. A v ČR ještě nedávno vyráběly jak Třinecké železárny, tak Liberty Ostrava dohromady ročně 6 milionů tun železa (potažmo oceli). Dnes vyrábí Třinecké železárny, poslední podnik svého druhu v ČR, ročně celkem 1,5 milionu tun železa. Na průmyslovou zemi s rozvinutým strojírenským, automobilovým a zbrojním průmyslem dost smutné číslo.
Kvůli emisním povolenkám a vysokým cenám elektrické energie se i přes zlevňující ceny koksovatelného uhlí výroba železa a oceli přestává vyplácet. Začínají se dovážet ocelové polotovary (sochory – tzv. bramy, kulatina atd.) dokonce z Bahrajnu, Jižní Koreje, Číny atp.
Ale průmyslová země potřebuje vlastní a dostatečně velké zdroje základních materiálů. V případě dalšího zhoršení mezinárodních vztahů budeme možná už v nedaleké budoucnosti rádi za vlastní zdroje černého, zejména koksovatelného uhlí.
Fotogalerie: - Uhlí zlobivým
2. Mikrobiální přeměna černého uhlí na metan (zemní plyn)
Těžba důlního zemního plynu (metanu), sorbovaného v uhelných slojích ještě z procesu jejich vzniku, má jen omezenou životnost a po relativně krátké době (cca 10 let) se tyto zásoby plynu vyčerpají. V budoucnu je však možné provádět řízenou anaerobní mikrobiální metanizaci uhelných slojí a čerpat novotvořený metan po dobu několika dalších desetiletí.
Zkušenosti z takovéhoto projektu mohou do budoucna umožnit využití zásob černého i hnědého uhlí i v dalších lokalitách, a to včetně části zásob vázaných a nebilančních, a to environmentálně velmi přijatelným způsobem (na rozdíl od starších technologií, např. podzemní suché destilace uhlí in situ atp.).
Vzhledem k tomu, že z 1 kg uhlí (podle typu a kvality) lze vytvořit 0,35 m3 až 0,65 m3 zemního plynu, tak by tato technologie mohla v budoucnu na poměrně dlouhou dobu snížit závislost české energetiky na dovozu zemního plynu ze zahraničí a efektivně a ekologicky šetrně využít poměrně velkých zásob uhlí, které v ČR doposud máme k dispozici. Jedná se potenciálně o biliony kubických metrů plynu.
K této technologii se ale musí nacházet uhelné sloje nad hladinou důlních vod, protože k efektivní mikrobiální metanizaci je nezbytné udržovat určítý řízený průsak vody uhelnými slojemi. To je další důvod, proč zachovat čerpání důlních vod v Ostravsko – Karvinském revíru.
Mikrobiální metanizace uhlí
3. Ekologická a technická rizika
Poddolované území nese rizika nových pohybů povrchu země, jako jsou poklesy nebo záchvěvy. Dále je nutné řešit dlouhodobou sanaci a regeneraci rozsáhlého poddolovaného území. Po ukončení těžby černého uhlí a čerpání důlních vod, zejména v souvislosti se zatápěním vydobytých prostorů, bude docházet k obnovení deformací povrchu.
Toto nové ovlivnění není legislativně ošetřeno, čímž může docházet k sekundárním důlním škodám, které bude velmi obtížné vypořádávat. Tento stav zapříčiní problémy především na nových, ale i na stávajících povrchových objektech, a s tím spojené nemalé finanční dopady. Vlivem zatápění bude docházet k nerovnoměrným zdvihům povrchu, a to ze dvou hlavních příčin, kterými jsou vztlaková síla a bobtnání hornin. Tyto příčiny se na výsledném zdvihu povrchu podílí různou měrou, vždy záleží na konkrétních podmínkách dané lokality.
Kromě zmíněných pohybů a deformací povrchu jsou dalšími riziky zejména projevy indukované seismicity, stabilita likvidovaných důlních děl situovaných především ve frekventovaných částech měst, výstupy důlních plynů (především metanu) na povrch, kontaminace spodních vod důlními vodami a možný přetok vody do dosud těžených dolů na polské straně.
Zatopení dolů, tedy ukončení systematického čerpání důlních vod, představuje strategickou chybu. Tento krok povede především k nekontrolovatelnému úniku důlního plynu na povrch na území minimálně 60 km². Současná koncepce zatápění byla posuzována převážně z perspektivy krátkodobé těžby plynu a její přínos bude omezen především na nové držitele dobývacích prostor. Z dlouhodobého hlediska nepřináší systémové řešení pro bezpečnost ani rozvoj území.
Koncepce zatápění pracuje s předpokladem postupného zaplavení revíru v horizontu až 150 let, nicméně zkušenosti z ostravské části revíru ukazují, že po ukončení těžby došlo k zatopení na úroveň přibližně −600 m již během 10 let, a to i v důsledku mimořádných hydrologických událostí (povodní).
Tento rozpor zpochybňuje realističnost dlouhodobých scénářů zatápění. Ostravsko-karvinský revír byl historicky navržen jako systém s trvalým čerpáním důlních vod. Pro případ ukončení těžby byly v podzemí vybudovány vodní jámy a překopy, které propojují celý revír do několika čerpacích uzlů. Cílem tohoto systému byla ochrana povrchových a podzemních vod, včetně zdrojů pitné vody, a prevence důlních škod na povrchu (poklesy a vyzdvižení terénu).
Důsledky těžby se zabývají odborné organizace, jako je např. Akademie věd ČR, která na toto téma vydala expertní stanovisko AVex 03 2021 a poskytla tak informace poslancům ČR. Tyto informace ale vzaty do úvahy evidentně nebyly.
Psali jsme:
Klíčová otázka tedy zní: Jak zajistit do budoucna přístup ke koksovatelnému uhlí a využití technologie mikrobiální metanizace části nebilančních a vázaných zásob uhlí, aniž by zásadní náklady na udržování jam nesl stát?
Současné náklady na čerpání důlních vod a další údržbu jam ve výši stovek mil. Kč ročně je nutné podrobit detailnímu ekonomickému rozboru. Tyto náklady byly až doposud hrazeny příjmy z těžby černého uhlí. V současnosti je ale těžba zastavena.
Tyto náklady však lze pokrýt z výnosů z řízeného využití důlního plynu včetně mikrobiální intenzifikace jeho vývinu v podzemí (anaerobní mikrobiální metanizace).
Další zdroje příjmů mohou plynout z aktivit v podzemí, jako je gravitační ukládání energie, využití důlních vod pro geotermální účely a jejich potenciál jako zdroje strategických surovin. Minimalizace nákladů na údržbu důlních děl je navíc dosažitelná stabilizací podzemí pomocí ztracené plavené základky, která zároveň snižuje riziko důlních škod a umožňuje kontrolované zvýšení těžby plynu.
Fotogalerie: - Univerzity za klima
Tímto způsobem lze do regionu i do problematiky přivést významné soukromé investice a inovativní projekty, které kapitalizují již zhodnocenou důlní infrastrukturu a pomohou transformovat socio-ekonomickou situaci.
a) Využití "gravitačních baterií"
Jedním ze základních pilířů využití stávající důlní infrastruktury je technologie akumulace energie pomocí tzv. „gravitačních baterií“.
Ve spolupráci ÚGN AV ČR a britské společnosti Gravitrycity vznikl projekt Gravi Store. Nejvýhodnější je ho realizovat právě v šachtách na Ostravsku a Karvinsku, protože zdejší vertikální díla jsou velkoprofilová a zároveň dostatečně hluboká, takže pro efektivní a velkokapacitní skladování energie umožní využití velmi rozměrných a těžkých závaží.
Tato technologie je efektivní, umožní pružné a poměrně masivní dodávky energie do sítě a je poměrně jednoduchá, ekologicky šetrná a levná, ve srovnání např. s bateriovými úložišti. V únoru r. 2023 bylo na britské ambasádě v Praze podepsáno Memorandum mezi společností Gravitrycity a Diamo s.p. s cílem ověření proveditelnosti projektu gravitačního ukládání energie, zejména v důlních dílech OKD. Nicméně Diamo s.p. ještě během roku 2023 spolupráci ukončil.
Gravitační baterie Gravitricity, vyzžívající stávající důlní infrastrukturu
b) Využití metanu sorbovaného v uhlených slojích a následná řízená metanizace uhlí ve slojích
Čerpání zemního plynu (metanu) sorbovaného v pórech a puklinách uhelných slojí v současnosti provozuje společnost Green Gas DBP, a.s. na dolech Paskov a Staříč. Protože tato technologie je efektivní jen po určitou, relativně krátkou dobu, navrhujeme na tuto technologii navázat řízenou anaerobní mikrobiální metanizací uhelných slojí a čerpáním novotvořeného metanu po dobu několika dalších desetiletí.
c) Využití dalších možností
Další technologie – využití nízkopotenciálního tepla pro vytápění budov nebo získávání nerostných surovin z mineralizovaných důlních vod (I, Br, Li, Rb, Cs). Ekonomická smysluplnost využití těchto technologií je zatím nejasná a vyžádá si další výzkum jak zdrojů tepla, tak i zdrojů minerálních látek a postupů při jejich využití a získávání.
Jak zachránit využívání uhlí?
Jaké konkrétní kroky tedy může podniknout stát k zajištění přístupu a pro využití černého uhlí v budoucnosti?
Udělit státnímu podniku DIAMO a státní společnosti OKD úkol, aby odstoupily od likvidace doposud udržovaných jam jejich zasypáním a udržovaly čerpáním hladinu důlních vod na současné úrovni.
Nařídit státnímu podniku DIAMO, aby se vrátil k plnění memoranda se sokromou společností Gravitrycity, případně se obrátil na jiný kvalifikovaný subjekt a umožnil vybudovat ve vytipovaných důlních dílech gravitační úložiště energie (gravitační baterie), jejichž provozní zisk by mohl z velké části pokrýt náklady na údržbu důlní infrastruktury a čerpání důlních vod.
Udělit státnímu podniku DIAMO a státní společnosti OKD úkol, aby se pokusily napadnout a anulovat převedení dobývacích prostorů na společnost Green Gas DPB, ve kterých se ložiska uhlí nacházejí. K tomu by měl stát poskytnout výše uvedeným státním společnostem veškerou právní a legislativní podporu.
Fotogalerie: - Klimatická žaloba
Ve spolupráci s VŠB TU Ostrava (nebo jinými partnery) začít pracovat na přípravě jímání a využití ve slojích sorbovaného metanu a rovněž se věnovat výzkumu možností řízené anaerobní metanizace uhelných slojí.
Na čem by ale hlavně stát (vláda) měl začít urychleně pracovat, je zrušení emisních povolenek ETS-1 nebo alespoň zastropování jejich cen na úrovni nejvýš 25–30 EUR/t CO2. Pak možná bude opět ekonomicky schůdné využívat, dokud se nepostaví nové stabilní, zejména jaderné zdroje, domácí fosilní paliva bez závislosti na dováženém plynu, který navíc životnímu prostředí nikterak (vzhledem k velkým ztrátám a emisím metanu už při těžbě a dlouhé dopravě) neprospěje.
Stejně tak by se opět mohlo vyplácet vyrábět v domácích podmínkách železo, ocel, sklo, keramiku (např. izolátory), a cementárny by nebyly nuceny investovat miliardové částky do technologií na vtlačování CO2 do podzemních kolektorů – možná bychom pak mohli stavět za rozumnou cenu startovní bydlení pro mladé rodiny, rozvíjet dopravní a energetickou infrastrukturu a vrátit konkurenceschopnost chemickým a dalším průmyslovým výrobám. Na to ale bude potřeba získat spojence v rámci EU. Cesta to nebude lehká, ale jiné cesty vedou k velmi nehezké budoucnosti.
Autoři: Marek Dlabaja, Miloš Faltus, Václav Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Je správně, že v ČR skončila těžba uhlí?
Petouss
