Nejblíž ke skutečné moci má zřejmě Marine Le Penová. Prakticky všechny průzkumy jí předvídají postup do druhého kola prezidentských voleb a jasné vedení v kole prvním. Jenže to má háček – očekává se, že ať bude s Le Penovou v druhém kole kdokoli, porazí ji. Opakoval by se tak nejen případ jejího otce, který před patnácti lety nečekaně vstoupil do finálního klání a umožnil tím neoblíbenému prezidentovi Chirakovi hladce zvítězit a získat druhé volební období, ale také případ zcela nedávný, který Národní fronta zažila už s Marine Le Penovou. Na sklonku roku 2014 vyhrála v regionálních volbách v řadě obvodů první kolo, ale prohrála všude kolo druhé a k moci se nedostala ani v jednom regionu. Podobný osud se očekává i v případě prezidentských voleb, píše Varyš.

Při všech pragmatických posunech do mainstreamu a rostoucí naštvanosti francouzských voličů je rodina Le Penových pořád brána jako větší zlo. Navíc šance Le Penové zeslábly, když se kandidátem tradiční pravice stal expremiér Francois Fillon. Tedy muž, jehož názory na islám se od těch jejích neliší prakticky v ničem a který má podobně jako ona vstřícný vztah k Rusku. Budou tak bojovat o stejného voliče. Kdyby se přes všechno Le Penová francouzskou prezidentkou letos na jaře stala, byla by to velká revoluce. Ale neměla by to lehké. Hlava státu je závislá na většině v parlamentu, a že by se Národní fronta, která má dnes v 577členné sněmovně pouhou jednu poslankyni, dokázala ve většinovém systému masivně prosadit, je nereálné. Le Penová by tak musela přistupovat na celou řadu kompromisů, upozorňuje Varyš.