Kde Vás zastihl příchod 17. listopadu 1989?

Byl jsem už devět let zaměstnancem závodu na úpravu bentonitu, který byl součástí Keramických závodů Most. Po rozpačitém začátku, který byl způsoben kádrovými materiály, v nichž byly uvedeny některé mé nežádoucí protinormalizační aktivity, se situace rychle zlepšovala, takže vztahy se spolupracovníky jsem pak měl výjimečně dobré.  Na počátku osmdesátých let, zejména na malých závodech, se už lidé dávno neposuzovali podle kádrových materiálů, ale podle toho jak přispívali k fungování závodu.

Zmínil jste období normalizace, jaké potíže přinesla Vám osobně?

V roce 1963 jsem nastoupil na povinnou umístěnku do Chemických závodů. Tam jsem se po roce 1970 při hodnocení nestraníků dostal na seznam pracovníků, kteří mají být potrestáni z politických důvodů. Byl jsem odvolán z místa technologa a přeřazen do celopodnikového odboru rozvoje, v němž byla soustředěna manažerská a odborná elita podniku, která se v „krizových letech“ projevila jako politicky nespolehlivá. Součástí trestu bylo odebrání cestovního pasu, odebrání služebního telefonu, vyloučení z Aeroklubu a řada dalších opatření. Po nějakém čase jsem začal usilovat o vrácení pasu, abych mohl navštívit svého tchána, který byl jako Němec odsunut do Bavorska. Moje sbírka korespondence s kádrovým oddělením závodu, s orgánů pasů a víz i orgány ministerstva vnitra je obsáhlá, ale bez žádoucího výsledku. Nakonec mi bylo sděleno, že pokud budu zaměstnancem chemičky, nikdy pas nedostanu. Ten jsem tedy získal zpět až po několika letech v bentonitce a k tomu i výjezdní doložku, a tak jsem mohl dvacet let po svatbě poznat svého tchána. Pas a doložku jsem dostal přesto, že jsem byl v té době už evidován jako nepřátelská osoba III. třídy nebezpečnosti.

Jak to vypadalo v Keramických závodech Most, kde jste byl zaměstnán, po 17. listopadu?

I v bentonitce se našla skupina aktivistů, kteří založili Občanské fórum. Většina jich ale 17. listopad chápala jako další prohloubení proletářské revoluce a za svůj hlavní úkol považovali svrhnutí vedení. Dostal jsem od nich nabídku na ředitelské křeslo, ale dal jsem přednost návratu do chemičky. Tam probíhala rehabilitační řízení v režii špiček podnikových odborů ve spolupráci s nově kooptovaným poslancem Federálního shromáždění. Rehabilitační komisi jsem oznámil, že se přihlásím do konkurzu na funkci náměstka pro rozvoj a pokud neuspěji, zůstanu jako řadový zaměstnanec. Pro dokreslení situace, předseda rehabilitační komise byl evidovaný spolupracovník StB. V konkurzu jsem uspěl, ale velmi rychle jsem se dostával do nepřízně mocných skupin.