Kde Vás zastihl příchod 17. listopadu 1989?
Byl jsem už devět let zaměstnancem závodu na úpravu bentonitu, který byl součástí Keramických závodů Most. Po rozpačitém začátku, který byl způsoben kádrovými materiály, v nichž byly uvedeny některé mé nežádoucí protinormalizační aktivity, se situace rychle zlepšovala, takže vztahy se spolupracovníky jsem pak měl výjimečně dobré. Na počátku osmdesátých let, zejména na malých závodech, se už lidé dávno neposuzovali podle kádrových materiálů, ale podle toho jak přispívali k fungování závodu.
Zmínil jste období normalizace, jaké potíže přinesla Vám osobně?
V roce 1963 jsem nastoupil na povinnou umístěnku do Chemických závodů. Tam jsem se po roce 1970 při hodnocení nestraníků dostal na seznam pracovníků, kteří mají být potrestáni z politických důvodů. Byl jsem odvolán z místa technologa a přeřazen do celopodnikového odboru rozvoje, v němž byla soustředěna manažerská a odborná elita podniku, která se v „krizových letech“ projevila jako politicky nespolehlivá. Součástí trestu bylo odebrání cestovního pasu, odebrání služebního telefonu, vyloučení z Aeroklubu a řada dalších opatření. Po nějakém čase jsem začal usilovat o vrácení pasu, abych mohl navštívit svého tchána, který byl jako Němec odsunut do Bavorska. Moje sbírka korespondence s kádrovým oddělením závodu, s orgánů pasů a víz i orgány ministerstva vnitra je obsáhlá, ale bez žádoucího výsledku. Nakonec mi bylo sděleno, že pokud budu zaměstnancem chemičky, nikdy pas nedostanu. Ten jsem tedy získal zpět až po několika letech v bentonitce a k tomu i výjezdní doložku, a tak jsem mohl dvacet let po svatbě poznat svého tchána. Pas a doložku jsem dostal přesto, že jsem byl v té době už evidován jako nepřátelská osoba III. třídy nebezpečnosti.
Jak to vypadalo v Keramických závodech Most, kde jste byl zaměstnán, po 17. listopadu?
I v bentonitce se našla skupina aktivistů, kteří založili Občanské fórum. Většina jich ale 17. listopad chápala jako další prohloubení proletářské revoluce a za svůj hlavní úkol považovali svrhnutí vedení. Dostal jsem od nich nabídku na ředitelské křeslo, ale dal jsem přednost návratu do chemičky. Tam probíhala rehabilitační řízení v režii špiček podnikových odborů ve spolupráci s nově kooptovaným poslancem Federálního shromáždění. Rehabilitační komisi jsem oznámil, že se přihlásím do konkurzu na funkci náměstka pro rozvoj a pokud neuspěji, zůstanu jako řadový zaměstnanec. Pro dokreslení situace, předseda rehabilitační komise byl evidovaný spolupracovník StB. V konkurzu jsem uspěl, ale velmi rychle jsem se dostával do nepřízně mocných skupin.
Psali jsme:
Čím jste si jejich nepřízeň vysloužil?
Odmítl jsem vstup do ODS a odmítl jsem dělat čistky podle jejich představ. Největší bouři nevole vzbudil můj text v závodním časopise, kde jsem zpochybňoval upřednostňování nestraníků při výběru do vyšších funkcí. Tedy takových nestraníků, kteří nebyli členy KSČ jenom proto, že buď nebylo tabulkové místo, nebo jejich odborný i morální profil byl pochybný. Do nemilosti skupiny soustředěné kolem špiček odborů a federálního poslance se postupně dostávala i většina vedení podniku, kterou obviňovali ze špatného hospodaření a hlavně udržování komunistů ve vedoucích funkcích. Navrhovali reorganizaci podniku, která byla většinou vedení podniku odmítnuta. Další vývoj zásadním způsobem ovlivnilo přijetí lustračního zákona. V květnu 1992 podal dosavadní ředitel rezignaci na funkci pro nesplňování požadavků lustračního zákona.
Jak velká bitva se strhla o tak významný post a jakou roli v ní sehráli ministři průmyslu a obchodu?
Dozorčí rada navrhla ministrovi Janu Vrbovi jako nejvhodnějšího kandidáta inženýra Hlavničku, který v podniku dlouho působil jako hlavní ekonom. Bylo po volbách a ještě nejmenovaný ministr Vladimír Dlouhý prohlásil, že nemá v úmyslu měnit rozhodnutí předchozího ministra, ale chtěl by nového ředitele uvést do funkce sám. Posléze došlo po zásahu ministra ke změně v hodnotící komisi a především díky ní vyšel nově jako nejlépe hodnocený inženýr Nepejchal, pracovník bez zkušeností v řízení, působící v podniku s 11 tisíci pracovníky přibližně půl roku. Bylo to možná prvně, ale určitě ne naposledy, kdy Vladimír Dlouhý projevil svoji schopnost rychle měnit názory. Kandidáti za podnik byli v rozporu se zákonem nominováni bez vědomí dozorčí rady. Nápadně rozdílné hodnocení jednotlivých členů hodnotící bylo i důvodem pro protest pěti z osmi náměstků podnikového ředitele, prezentovaného i v tisku.
Pomohlo to něčemu, nebo si nejpopulárnější politik té doby Vladimír Dlouhý prosadil svou?
Ministr Vladimír Dlouhý přijel koncem srpna 1992 do podniku a pohrozil dozorčí radě rekonstrukcí. Protestujícím náměstkům sdělil, že má moc od Pánaboha a inženýru Nepejchalovi předává veškeré pravomoci k provedení všech změn podle uvážení. Tehdy mě prvně napadlo, že lustrační zákon vznikl jako pomoc komunistům, kteří rychle přestoupili do pravicových stran a vyhoupli se do vysokých vládních funkcí. Zákon měl stanovit hranici viny mezi těmi, kteří jsou odpovědní za minulý režim a kteří už odpovědní nejsou. Nedávno jsem dokonce zaslechl ještě razantnější názor, že příslušníci StB se stali obětí komunistů, protože oni pracovali jen na úkolech, které jim zadávali komunisté.
Jak poté vypadal vývoj takového kolosu, jakým byly Chemické závody?
Byli odvoláni všichni protestující náměstci. Pan ministr byl posedlý divizionalizací podniků a tomu byla přizpůsobena připravená reorganizace, která vyvolala potřebu velkého nárůstu řídících funkcí. Hlavním autorem byl jeden z náměstků s omezenými znalostmi fungování podniku. Vzniklý chaos se rychle odrazil i na hospodářských výsledcích podniku. Porovnáním klesajícího prodeje motorové nafty a stoupajícím prodejem lehkého topného oleje z českých i slovenské rafinerie bylo snadné identifikovat, že se něco děje. Daňové úniky z této záměny obsáhle popsala novinářka Jana Lorencová, se kterou jsem spolupracoval. Těch kauz, jejichž důsledkem byly značné ztráty pro podniky, byla celá řada. Byl realizován i jiný než původně připravovaný model spolupráce se strategickým partnerem. Od rafinérsko-petrochemických komplexů byly podle projektu vzniklého na ministerstvu amputovány rafinerie a jejich menšinový podíl byl prodán třem různým firmám. Původně to měly být dokonce čtyři firmy, ale firma Total, vzhledem k předpokládaným potížím spojených s tímto modelem, účast odmítla. Nedávno odešly z rafinerie všechny tři firmy, a tak se definitivně zhroutil model, kterému požehnal Vladimír Dlouhý, právě v době, kdy se autor stal prezidentem, zatím jen Hospodářské komory.
Vladimír Dlouhý
Vy jste v průběhu bouřlivých devadesátých let přesedlal z manažerské pozice na politiku. Jak k tomu došlo?
V roce 1997 skončil ministr Dlouhý a nástupcem se stal Karel Kühnl. V témže roce jsem byl předvolán před hospodářský podvýbor parlamentu, kterému předsedal Miroslav Grégr, abych prezentoval své hodnocení hospodářských výsledků chemičky. Při dalším kontaktu s inženýrem Grégrem jsem byl přesvědčován, že jako jedinec nemohu nic změnit a cesta vede přes politickou stranu. A tak jsem vstoupil v roce 1997 do ČSSD, která mi byla programově nejbližší, a tím začala moje cesta do komunální sféry.
Hned rok poté jste se stal starostou třicetitisícového Litvínova, přestože ČSSD neměla v předchozím zastupitelstvu jediný mandát. Jak k tomu došlo?
V roce 1997 nás bylo v místní organizaci méně než deset a pro volby jsme ani nenaplnili celou kandidátku. Byl jsem zvolen jejím lídrem, a tak kandidátem ČSSD na starostu. Při celkových nákladech na volební kampaň necelých deset tisíc jsme dosáhli překvapivě dobrého výsledku. Ten spolu s velkými animozitami mezi dalšími stranami vedl k tomu, že bylo uzavřeno povolební uskupení, které převzalo větší díl odpovědnosti za správu města, a z radnice byla vytlačena dosud dominantní ODS. Její představitelé se domnívali, že to bez nich nepůjde a snažili se situaci změnit. Zděšení zavládlo i mezi úředníky, když se dozvěděli, že starostou se má stát jim neznámý socan a někteří dávali preventivně výpověď, protože očekávali velké čistky, jak bylo v těch letech zvykem. Nic takového se nekonalo a spolupráce až na výjimky byla velmi dobrá.
Přerod z manažera významné firmy v komunálního politika Vám tedy nečinil žádné potíže?
Kolegové z branže se mi posmívali, že budu řešit hlavně psí exkrementy, pohybovat se mezi divnými lidmi s velmi rozdílnou inteligencí a že se nemohu dočkat uznání a vlastního pocitu z viditelných dobrých výsledků. Pro mě ale bylo dobrou přípravou to, čím jsem prošel a že jsem měl možnost dívat se na svět nejen z perspektivy žabí, ale i perspektivy ptačí. V některém období jsem se pohyboval mezi manuálními pracovníky, často cikány, v dalším období mezi vrcholnými manažery a politiky. Žádnou práci jsem nepovažoval za ponižující, ponížit se člověk může jen sám, když udělá něco nepatřičného. Z doby působení mezi náměstky podnikového ředitele pochází i můj bonmot, že i mezi cikány se najde více charakterů než mezi náměstky, když se jedná o větší peníze.
V dalších volbách už jste ČSSD jako lídr nevedl a strana přišla o jeden mandát. Jak to období hodnotíte?
Voliči mě sice posunuli ze třináctého na první místo, ale závažné onemocnění s trvalými důsledky v podobě omezené mobility mě vyřadily na rok z aktivní práce v zastupitelstvu, ve kterém jsem působil ještě další dvě období. Za nejzávažnější poznatek z té doby považuji skutečnost, že se postupně ztrácela odvaha zastupitelů říkat zcela otevřeně své názory, které by jim mohly ublížit u vlastních stran. S ČSSD jsem se rozešel, když lídra a jasného vítěze krajských voleb v roce 2008 Jaroslava Foldynu nahradila paní Vaňhovou, známou především kvůli jejímu bývalému partnerovi Houskovi. Názory pana Foldyny jsem sice sdílel jen málokdy, ale ctím pravidla.
Co ze svých zkušeností manažera i politika považujete pro českou společnost v uplynulých pětadvaceti letech za nejcharakterističtější?
Nejvýrazněji se projevuje všudypřítomný a všeobjímající bolševismus. Nikoli coby ideologie, ta už zajímá jen pár zoufalců, ale jako vzorec chování, jehož hlavním rysem je arogance. Z dávnější doby si pamatujeme bolševismus totalitně rudý, po něm přišel bolševismus dominantně modrý, následoval bolševismus smluvně-opoziční v barvě oranžové a po něm vynikl bolševismus jednotlivce v dresu barvy rudé, přecházející do modra. To, co prožíváme po komunálních volbách, je maximalizovaný bolševismus úspěšného jednotlivce v barvách modré s bílými skvrnami. V bílých skvrnách je všeobjímající slib pro budoucnost. Úspěchy jednotlivců byly dosaženy především vinou neschopnosti nebo zkorumpovanosti minulých politických lídrů. A snad proto je na praporech hnutí kromě boje proti korupci i požadavek na odbornou kompetentnost vždy a všude, stejně jako ve firmě.
Je Vámi zmíněná korupce ten největší problém, s nímž se nám nedaří vypořádat?
Korupce je většinově vnímána jako něco spojeného s úplatky čerpanými z veřejných zdrojů, tedy z prostředků státu, krajů, obcí a podniků ve vlastnictví státu. Podstatně méně je zmiňován další velmi rozšířený a stejně nebezpečný nešvar, kterým je klientelismus. Existuje jen málo výběrových řízení, u kterých by pro nejbližší okolí nebyl předem znám vítěz. Nominace kádrů z jednoho úzkého centra či dokonce z jedné hlavy vytváří ideální možnost pro klientelismus v maximální míře. Dokonce ještě větší, než když u málo početných klasických politických stran o nominaci budoucích kádrů rozhodovaly úzké skupinky zasloužilých straníků, kteří si své zásluhy spíše odseděli, než odpracovali. Volání po demokracii nemá velkou naději na úspěch, protože se ukázalo, že nahrazení jedné strany tucty nových stran není pro pokleslou demokracii vhodným lékem. Co bude dál? Klasik českého humoru by odpověděl: Ví Bůh! A většina by rozuměla: Výbuch. Já se domnívám, že výbuchy budou jen a jen u dalších a dalších voleb.
Jak uplynulé čtvrtstoletí naplnilo Vaše představy o tom, jak by se země měla vyvíjet po pádu předchozího režimu?
Díky včasné lekci od Vladimíra Dlouhého jsem neměl žádné přehnané očekávání, a proto nejsem zklamán, spíš zažívám pocit lítosti z promarněných příležitostí. Za vrchol sprostoty politiků považuji jejich doporučení, abychom srovnávali naší životní úroveň s poměry v Africe. Mně pro zahnání příliš velkého pesimismu stačí otevřít velmi tlustou složku mých kádrových materiálů, která začíná sdělením tajemníka MNV z roku 1958, že souhlasí s mým přemístěním na chemickou průmyslovou školu. Sdělení psané perem na čtverečkovaném papíru, s množstvím pravopisných chyb, se špatným datováním, protože to bylo psané už po absolvování té školy, je výmluvným svědectvím o úrovni lidí, kteří tenkrát rozhodovali o osudu druhých.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
