„Jestli si něco vybavím jako první silný moment z listopadu 1989, tak úlek, když se na obrazovce objevil dnes už ikonický záběr rozzuřeného policajta, který obuškem prásknul do kamery,“ zmínil úvodem Martinek. Vzpomíná na pád komunistického režimu, kdy žil v Ostravě a vojákoval v Třebíči.  

„O Havlovi se nemluvilo a o disidentech se ani nevědělo. Na politiku svorně nadávali všichni. Stejnou měrou jako na ni kašlali. Vtipů na Husáka bylo nepočítaně a každý den lidová tvořivost přinesla novou, pekelně vytříbenou urážku systému a jeho šedivých bezvýrazných představitelů,“ uvedl mimo jiné Martinek. Demonstrace se podle něj v Ostravě neřešily. Vědělo se o nich, ale také se vědělo, že jsou to spíš akce studentů. 

„Pro Ostravu byl v tu dobu významný Nohavica. Lendl. Baník. Navrátilová. Rotunda. Spolek. Boccaccio. A Mamula, ten nechvalně, protože nutil lidi chodit do práce i v sobotu a zdarma a burcoval a provolával slávu stachanovcům, i když všichni moc dobře věděli, že na strojích z éry Rothschildů už Západ nikdy nikdo nedožene. ... Myslím, že lidé zbystřili v okamžiku, kdy ‚dederoni‘, jinak východní Němci, začali hromadně přelézat plot velvyslanectví Spolkové republiky a prostřednictvím diplomatické cesty emigrovat na Západ. Bylo to nepochopitelné. Nechávali po ulicích Prahy klidně stát i své trabanty a v obrovském množství odcházeli na Západ,“ vzpomíná dále Martinek.