„Své studenty učím, že v zahraniční politice jde o to, přesvědčit ostatní země, aby udělaly, co chcete vy. Přesvědčovat je můžete pomocí široké palety nástrojů, od vřelých slov až po řízené střely. Mixovat tyto nástroje dohromady a obrnit se navíc dostatečnou trpělivostí je základem úspěšné diplomacie. Někdy jde o obtížnou výzvu i v souvislosti s nejbližšími spojenci. O to větší výzva to je, když před Spojenými státy stojí Íránská islámská republika,“ píše Albrightová v úvodu svého komentáře a připomíná složité vztahy mezi oběma zeměmi v minulosti, které se dostaly na šikmou dráhu po íránské revoluci v roce 1979. Na podzim onoho roku revolucionáři z řad studentů obsadili americké velvyslanectví a vzali 66 amerických rukojmích.

„Pracovala jsem tehdy pro prezidenta Jimmyho Cartera a když jsem se stala ministryní zahraničí v Clintonově vládě, posuzovala jsem vztahy obou zemí na základě těchto zkušeností. Nicméně jsem si byla vědoma, že je třeba s Íránem konečně začít budovat poněkud vřelejší vztahy. Nabízeli jsme íránské straně dialog, ale oni na něj nebyli připraveni. Nepodařilo se nám ovšem dosáhnout toho, aby byla vzájemná důvěra obnovena. Na íránský režim se dívám realisticky, ale přesto jsem přesvědčena, že by bylo kontraproduktivní v započatém dialogu nepokračovat. Zkušenosti z mnoha diplomatických jednání mě vedou k závěru, že jaderná dohoda s Íránem je moudrým krokem,“ konstatuje bývalá americká ministryně narozená v předválečném Československu.