Nejen z Blízkého východu přicházejí další a další uprchlíci. Chtějí vodu, mléko pro děti, pro sebe trochu jídla. A většina jich bude odmítnuta. Běžte dál, za dvě hodiny už budete v táboře a tam vám pomohou. To je věta, kterou uprchlíci slyší stále častěji. Dek, jídla, ale dokonce i vody už je málo a musí se s ní velmi šetřit. K místu dobrovolníků může totiž dorazit člověk, jehož život bude skutečně záviset na pomoci dobrovolníků, někdo, kdo stojí na pokraji smrti.

Běžím do nitra skladu pro teplou bundičku. Velikost na jednoleté, sotva chodící dítě. Dítě, bundička, jeden rok... Opakuji si, protože v hloubce stanu je džungle a v množství žádostí občas vypadne, co jste chtěli. Malinkých bundiček máme zrovna poskrovnu, vlastně mám pocit, že už tam není žádná. Děsí mě to, ale prostě doufám a běžím. Běžím ve tmě. Ve skladu je právě odstávka světla z jediných dvou halogenů. Zapínám čelovku a ve tmě dodržuji úzkou linii cestičky mezi haldami oblečení a bot. Přeskakuji jednu krabici s oblečením. Zoufale hledám tu jednu bundičku a utíká čas. Za stolkem výdeje oblečení čeká malé prochladlé dítě, které má jen tričko s dlouhým rukávem. To není dobré. Je brzo ráno a je zima,“ píše dobrovolnice Anica Jenskiová pro server Britské listy. Nejhorší prý je vidět trpící děti.