Marek Obrtel a historik Skála z KSČM u jednoho stolu. A padala skutečně rázná prohlášení

25.09.2015 18:49

O problematice imigrace, Řecka i Kosova besedovali v nabité zasedačce plzeňských komunistů historik, bývalý prezident Mezinárodního svazu studentstva i místopředseda ÚV KSČM Josef Skála a Marek Obrtel, stojící v čele iniciativy Českoslovenští vojáci v záloze, známý tím, že vrátil svá vyznamenání za účast v zahraničních misích NATO a je razantním kritikem jeho vojenských intervencí. Jak však uvádí server Lidovky.cz , Ministerstvo obrany se od Obrtelovy aktivity distancuje. Některé zdroje jeho uskupení připisují blízkost k extrémistické Národní demokracii Adama Bartoše, což Obrtel ovšem kategoricky odmítá.

Marek Obrtel a historik Skála z KSČM u jednoho stolu. A padala skutečně rázná prohlášení
Foto: Hans Štembera
Popisek: Marek Obrtel
reklama

„Tato země od roku 1918 až do roku 1989 – s výjimkou ‚protektorátu‘ – hájila svůj národní zájem, mezinárodní právo. Stranila obětem, a ne agresorům. Za první republiky někdy i trochu kličkovala. Na straně agresí a masakrů však nestála nikdy. Teď se zalyká ‚spojeneckou vděčností‘ na té opačné. Zatím nám to dělalo ostudu. Kazilo dobré jméno ve světě. Teď se však kolaborantská politika obrací víc a víc i proti našim vlastním zájmům – bezprostředním a stále důležitějším. A to je výzva, jíž je nejvyšší čas se zabývat do všech důsledků – a spojovat síly všech, komu to není jedno,“ uvedl na úvod dvouhodinové besedy Skála.

O čem je – a o čem ne – realismus radikální levice

„My, komunisté,“ obrátil se k většině přítomných, „si to nemůžeme chtít ‚odpracovat‘ jenom na hřišti, které vykolíkoval někdo jiný. V bláhovém domnění, že právě v tom je ‚realismus‘ opoziční politiky. Kde ostatní končí, tam přeci naše iniciativa teprve začíná. Aby lidem otevírala oči, dokud je čas. Upozorňovala je na hrozby, které teprve přijdou. Že to hned neprosadíme v Parlamentu nebo někde jinde? Realismus radikální, systémové opozice má přece úplně jiná měřítka! Nesmí se honit až za následky následků, ale umět ukázat na samu podstatu věci. Právě to se nám, až na ty hrozby dojde, pokaždé vrátí i s úroky. Lidé si vzpomenou, kdo jim říkal celou pravdu – a vybízel k tomu, jak ty pohromy odvrátit, dokud byl čas.“

„Bezprostřední hrozby tohoto kalibru jsou minimálně čtyři. Signálem prvé je řecká krize. Řecko samo je jen první na řadě, zdaleka ne však poslední. Když tam humanitární kalamita vypukla, to téma se odevzdalo bez boje právě těm, kdo si je zaslouží ze všech nejméně. Kalousek rozesílal složenky. Chudáci důchodci si brali prášky na nervy a srdce. I ‚zleva‘ však zněly ukolébavky ‚Nestrašte nás Řeckem‘. Místo jediné správné odpovědi, důstojné skutečné levice: To ty, Kalousku, nás ženeš tam, kde je Řecko! To ty a tobě podobní zázraci umíte jen slalom mezi propady a stagnací – a i elementární provoz státu na stále větší dluh! Řecko je velkým varováním. 40 procent lidí tam už nemůže k doktorovi. Lékaři, jimž srdce neokoralo, vytváří sami různé charitativní spolky, které lidi na dně léčí zdarma, aniž je za to platí pojišťovna – a organizují pro ně i sbírky na léky. Na řeckém venkově se učitelé shánějí po základních potravinách pro děti, aby jim ve škole neusínaly hlady. I leckdo z našich řad se však slepě zhlédl v Tsiprasovi a jeho partě. Jak to dopadlo, už víme. Zázraky se dějí jen v evangeliích. Tsipras se umí culit do kamer. Hezky mu sedí i saka. Napřed to ale dovede až k referendu, které mu dá jasný mandát – a pak stáhne chvost a cukne k podmínkám ještě horším, než před referendem. Držme se přátel, kteří ví, o co jde, a nic podobného by jaktěživ neudělali. Až bychom jejich podporu potřebovali my, koketovat s jinými na náš úkor nebudou garantovaně,“ pokračoval v proslovu Skála.

Čtyři hrozby Evropě

„Druhou velkou hrozbou, která zdaleka nekončí, je ukrajinská krize,“ zaměřil se pak na východ Josef Skála. „Země se řítí do totálního kolapsu, prchají z ní statisíce lidí. Do Ruska ti, co mají nějaké vzdělání a možnost se uchytit. Ti méně vzdělaní, nucení přijmout mnohem horší práci i podmínky, západním směrem a často i právě k nám. Desetitisíce dalších, často nikde neregistrovaných, jich tu přibyly jen za posledních pár měsíců. Spásu pro naši ekonomiku v tom vidí jen blázen nebo námezdní šaman. S imigrací hnanou z podobných poměrů se k nám valí mzdový a sociální dumping, ale i černý obchod, brutálně řízená prostituce, organizovaný zločin. Ukrajinského národa je mi upřímně líto. Bývala to země usměvavých lidí ‚v poho‘, plných života. Potkala ji obludná tragédie.“

„Za ty, kdo fašistickému teroru unikli nebo se mu brání, se musíme postavit jednoznačně – i na Krymu a v Donbasu. Kdekoli dostaneme slovo, neváhat říci bez všech okolků, že čelit darebákům pyšným na nacistický rodokmen i asociálnímu masakru je svaté právo. Že může počítat i s naší jednoznačnou podporou. Ukrajina je modelový, čítankový příklad, kam až to umí dovést takzvaný ‚postkomunismus‘. HDP Ukrajiny činil pouhých 45 % úrovně z počátku 90. let už před ‚Majdanem‘. Lukašenko, z nějž dělá diktátora a krvavého grázla i český ‚mainstream‘, zvýšil výkon ekonomiky o 170 procent. Přestože ukrajinským oligarchům šel Západ na ruku, kdežto Bělorusko škrtil, jak se dalo. Schovávat se za řečičky typu, že na Ukrajině je to střet dvou imperiálních velmocí, je pro nás, komunisty, nedůstojné. Současné Rusko a Sovětský svaz není jedno a totéž. Děsivé rány, které mu zasadil už Gorbačov, pak Jelcin a zlodějská mafie oligarchů, ho v mnohém hyzdí dodnes. Právě Rusko je však hlavní protiváhou válečných magorů. Jejich snah šířit chaos a války dál. Stavět jim hráz je i náš rozhodující národní zájem. Kritický názor na politiku USA a NATO už má zřetelně nadpoloviční většina české veřejnosti. Kdo jiný se má stát jejím navigátorem a mluvčím, než právě my – ve férovém, rovnoprávném partnerství se spoustou jiných protiválečných, demokratických sil typu nového sdružení, v jehož čele stojí doktor Marek Obrtel!“

Anketa

Má se Vláda České republiky vzepřít, žádné uprchlíky přidělené kvótami nepřijmout a riskovat tak pokuty z EU a nevraživost západních zemí?

96%
hlasovalo: 24041 lidí

Lidská práva do ilegality?

A Josef Skála pokračoval ve výčtu nebezpečí. „Třetí hrozbou je Transatlantické obchodní a investiční partnerství. Cílem není jen nasadit americký chomout Evropě. V plánu je – řečeno ve zkratce – absolutní monarchie velkých prachů, která by lidská práva vyhnala do ilegality. Totální přesilovka velkokapitálu proti práci a sociálním garancím, demokracii, národní identitě a státní suverenitě. Hrana zvonící všemu, o čem je moderní evropská civilizace. Podobná smlouva, zkracovaná jako NAFTA – mezi Spojenými státy, Kanadou a Mexikem – obsahuje i klauzule, zavazující Kanadu dodat Spojeným státům určité životně důležité komodity i v případě, že jí nezbydou ani pro ni samu,“ upozornil na kostlivce ve skříni chystané smlouvy, který se lidem tají, bývalý místopředseda komunistů.

Za čtvrtou bezprostřední hrozbu označil uprchlickou krizi. „O tom, že je třeba řešit i příčiny, a ne až následky, sice už řeční ledaskdo. Kdo si to ale nechce ‚rozházet‘ – natož ublížit vlastní kariéře – tu hlavní však bere uctivým obloukem i dnes. To jediné, co tu vlnu zastaví, je přece konec teroru proti Sýrii – okamžitý a bezpodmínečný. Války, v níž mají špinavé pracky jak Spojené státy, tak i další země NATO, Turecko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty. Zoufalství migrantů, neváhajících riskovat i život, je samozřejmě zcela autentické. Většinu z nich vyhnala válka a humanitární pohroma, jež ten masakr šíří. Někdo to ovšem také organizuje – a nejde jen o pašerácké mafie.”

Co všechno má export uprchlíků za lubem

„Když si Turecko a Spojené státy vzaly do hlavy, že si nad kusem Sýrie vynutí ‚bezletovou zónu‘, začaly si pro území, jež chtěli Sýrii ukrást – a vyrážet odtud k další dezintegraci země – dávat dohromady i ‚obyvatelstvo‘. Stahovali je do tureckých uprchlických táborů poblíž syrských hranic. Lidi, prchající ze Sýrie – před terorem, a ne před Asadem – tu míchali s kontingenty z Iráku, Afghánistánu, ale i Pákistánu či černé Afriky. Když zkrachovala provokace s chemickými zbraněmi a pro přímou agresi USA a NATO tak – i díky obratné ruské diplomacii – scházelo přijatelné alibi, ti lidé jim tam zůstali na krku. A pak kohosi napadlo, že když už původní scénář nevyšel, proč je nezačít ve velkém expedovat do Evropy? Pak ale zazní z obrazovky i naším jménem, že na uprchlíky by se mělo přispět i Turecku. Témuž Turecku, o němž je notoricky známo, že je to jeden z hlavních ‚průchoďáků‘ peněz, zbraní i fanatiků, terorizujících Sýrii. Na žádnou chytrou horákyni nemáme právo ani tady! Tím jediným, kdo si zaslouží naši plnou podporu, je legitimní vláda Bašára Asada a její nejbližší spojenci. Podporu jasnou a jednoznačnou – a ne žádné podbízivé tanečky kolem horké kaše!“

Skála to uzavřel tímto varováním: „Všimněte si, jak se vše točí kolem zaklínadla, že vše má jen ‚evropské řešení‘. Zaorálek to nedávno v televizi zopakoval snad dvanáctkrát. Ta mantra, skloňovaná ve všech pádech, nám v tichosti pašuje i jiný kontraband. A sice poměry, v nichž bude o všem skutečně směrodatném rozhodovat nikým nevolený Brusel. A z národních vlád i parlamentů se stanou jen subalterní pimprlátka. Poslušné filiálky, jakési guberniální oficíny, snaživě rozepisující bruselská moudra. Nad migrační krizí – její organizovaností a bezradností, s níž na ni ‚evropské elity‘reagují – si člověk nutně klade i jinou otázku. Kdo a proč stojí o tolik chaosu? Není to – pominu-li americký zájem na Evropě v nesnázích – i proto, by tu vznikla poptávka po ‚utahování šroubů‘? Po plíživém zavádění policejního státu, který vytuneluje i to vychrtlé torzo práv a svobod, co nám ještě zbyly?“

„Důkazy“ jako řešeto

V druhé části besedy hovořil Marek Obrtel: „Já jsem do své první mise v roce 1997 odjel ještě v době, kdy jsme nebyli v NATO. To bylo na území Bosny a Hercegoviny a sloužil jsem na srbské straně. Intenzivně jsme se kontaktovali třeba se slovenskými kolegy. Slovensko tam nemělo kontingent, ale takzvanou pozorovatelskou misi v Kosovu. A to byl pro mě zlomový okamžik, protože Slováci se tam dostali do styku s těmi podvrhy, falešnými důkazy, na základě kterých se v podstatě odehrála agrese proti Jugoslávii. Já jsem všude zmiňoval ty nejhorší případy, to byl třeba ten masakr v Račaku, a protože u toho byli ti Slováci, tak nám pak říkali, jak ty takzvané důkazy vznikaly, jaký to byl podvrh, když bylo vlastně vyvražděno albánské obyvatelstvo loajální k režimu. To byli lidé, kteří nesouhlasili s tím převratem UCK a byli loajální k Miloševičovi a jeho režimu. Za to byli vystříleni a použiti jako důkazy, jak jugoslávská armáda páchá genocidu na albánském obyvatelstvu. A takových ‚důkazů‘ bylo pochopitelně hodně. V té době u nás běžela tvrdá masmediální kampaň o tom, co tam ta jugoslávská armáda provádí a proč musí být Kosovo a Jugoslávie bombardováno. Jak to dopadlo, nemusím moc rozebírat. Takzvané chirurgicky přesné bomby, které zasahují cíle s přesností na centimetry, padaly na školky, nemocnice, autobusy a zasahovaly ryze civilní cíle. To byl pro mne první impuls. Paradoxně, afghánská mise pro mne byla psychologicky nejsnazší, protože tam jsme prokazatelně tomu civilnímu obyvatelstvu hodně pomohli.“

Kosovské šoky

„V Kosovu jsem pak naposledy působil v hodně vysoké funkci. Dostávali jsme se do styku s místními autoritami. My jsme si tam podávali ruce a plácali po rameni s těmi největšími grázly z té oblasti, s těmi narkomafiány a masovými vrahy, kteří v rámci UCK prováděli ta zvěrstva. A s těmi jsme tam vyjednávali jako s vysokými představiteli svébytného státu Kosovo. Protože tak rychle, jak bylo uznáno Kosovo samostatným státem téměř celou Evropou, to nemá obdoby,“ uzavřel Obrtel.

Neopomněl také zdůraznit úlohu NATO: „Od druhé světové války Spojené státy spáchaly asi 66 nebo 68 válečných konfliktů. K tomu přibylo těch dalších šest, které se odehrály, když už jsem z armády odešel. Ty jejich příčiny jsou stále tytéž. Ukrajina má sloužit jako nástupiště ‚Drang nach Osten‘. Že to tam nevyšlo, jak si představovali, to je dílem mnoha okolností, především pak díky ruskému prezidentovi. Proč jsem ty medaile odpáral z uniforem? Nechci je nosit, ale hlavní smysl byl v tom, abych donutil naše politiky a některé herce, aby se museli vyjádřit. Já jsem si vzal za cíl donutit toho našeho velmi dobrého herce, ale špatného ministra obrany, aby se musel vyjádřit k tomu, jestli Česká republika není státem, který náhodou porušuje mezinárodní právo tím, že páchá agrese v rámci NATO po půlce světa. Výsledkem bylo to, že jsem na odpověď čekal poměrně dlouho. Nakonec jsem se jí z ministerstva dočkal. Byla na jednu stranu A4, kde bylo procedurálně velmi přesně popsáno, co mám udělat proto, abych ty medaile mohl někde odevzdat, protože vrátit je nemohu, a poslední věta byla: …okolnosti, které vás vedly k vašemu rozhodnutí, ponechávám bez komentáře.“ Na toto konstatování reagovalo auditorium smíchem.

„Kolektivní obrana“?

„Takže jsem se dodnes nedočkal nějakého názoru. Dělal jsem ve vysokých funkcích dost dlouho a se všemi těmi strategickými dokumenty jsem z hlediska zdravotnictví přicházel do styku, takže si umím představit, jakým způsobem si naši nejvyšší představitelé armády představují obranu naší země. A kolektivní obrana, k té nikdy dojít nemůže, protože všechny země – s výjimkou těch velkých – nemají na to, aby dokázaly sebe i ty ostatní bránit. Když se dělal evropský sbor rychlé reakce, tak se plánovalo, že jednotka, která existovala, byla slíbena všude. Jedinou sílu tvoří Spojené státy. V misi ISAF působili čtyři litevští vojáci, kteří byli součástí mojí nemocnice – dva lékaři, záchranář a řidič sanitky. Ale na stožárech velitelství mise ISAF samozřejmě vlála litevská vlajka. Takže toho Spojené státy využívají jako pláštíku, aby se pak řeklo, že je to kolektivní akce, že v podstatě se na tom podílelo třeba v Afghánistánu přesně 23 zemí a jednou z nich byla Litva, která tam měla čtyři vojáky.“

Dále následovala diskuse. „Pan generál Vacek mi stále říká, že bychom si měli vytvořit registraci, ale já na to říkám, co není vytvořeno, nemůže být zrušeno,“ uvedl Obrtel k iniciativě Českoslovenští vojáci v záloze.

Další otázka se týkala možné existence islámských center. „Vezměte si Kosovo,“ odpověděl Obrtel. „Oni dokázali vpravit do lidí ideologii, že Kosovo je historicky jejich domovina. Přitom my jsme jako vojáci bránili památník bitvy na Kosově poli, kdy Srbsko stálo na hranici mezi křesťanským a islámským světem. Ten památník to dokládá, ale když jsme mluvili s těmi lidmi, tak byli bytostně přesvědčeni, že to je jejich domovina, že oni jsou povinni islám tam navézt a postavit mešity.“

Na otázku, jak se „popral“ s medializací kolem jeho odmítnutí vyznamenání, poznamenal: „Dnes už se o tom normálně mluví, že NATO páchalo zločiny; samozřejmě ne v mainstreamu, ale už ta myšlenka tady žije, byť Štětinové a Gabalové a další to vyvracejí.“

K problematice uprchlíků, na které se tázala postarší žena, Obrtel uvedl: „Za vlnou migrace je potřeba vidět její příčiny. Pokud si necháme zaplavit Evropu lidmi s přesvědčením, které mají, tak si podřezáváme větev a pácháme sebevraždu. Když jsme v letech 1946–1949 vzali přes 15 000 Řeků, to byl ukázkový příklad, jak dobře může dopadnout politická migrace. My jsme je sem vzali, oni se tady perfektně začlenili, byli tu zjevným přínosem.“

Stříhali dráty, teď rostou Schengenem ploty

Na otázku, zda „za vším stojí židovské lóže“, odpovídal Skála: „Vraťme to do reálného kontextu. Ve Spojených státech skutečně existuje velice vlivná a dotěrná proizraelská lobby. Kdokoli aspiruje na vlivný ministerský post – o kandidátech na prezidenta už vůbec nemluvě – musí tam napřed poníženě na koberec. Pokud by dal za pravdu Palestincům, může se s kariérou rozloučit. To samé pouto spojuje i skoro všechny oligarchy, kteří vyrabovali Ukrajinu – a za Jelcina a zčásti už za Gorbačova i Rusko. Otázka je to ze známých důvodů delikátní. Každé slovo vyžaduje vážit velice pregnantně. My jsme ti poslední, kdo by kdy sázel na rasismus, ať už jakéhokoli druhu. To ovšem neznamená, že bychom měli poklonkovat před vrtochy ‚vyvoleného národa‘.“

Skála si neodpustil ani dloubance: „Když se pravda a láska prodrala až ke korytům, její alkoholici chodili s humbukem ‚stříhat dráty‘. Teď se ty dráty – žiletkové – ježí napříč Schengenem. My máme smůlu těch, kdo leží na riskantní zeměpisné šířce a délce. Až řekne Německo dost – a podobný hlas zazní i zpoza jiných hranic – tisíce lidí, vylákaných politickými šejdíři, nám hrozí zůstat viset na krku. Že uprchlíky převážejí americké lodě, píše už i rakouský tisk. Že je cíleně shromažďuje a expeduje Turecko, stojí i na amerických webech. Export chaosu je jednou z priorit americké politiky. I tím se chce vykroutit z pasti dluhů, v nichž se topí až po uši. Ze ztráty hegemonního postavení – v ekonomickém i jiných směrech. Tím více kope do kotníků všechny, kdo by jí mohli konkurenčně přerůst přes hlavu. Kdo agituje nejvíc i v českých médiích, že musíme být ‚humánní‘ a ‚solidární‘? A v Americe, která tu spoušť na Středním východě a v severní Africe způsobila, by si o tom netroufl jaktěživ ceknout? Chlapci a dívenky, o nichž je notoricky známo, že jsou v nomenklatuře a gáži Velkého bratra. Například novináři působící dřív i ve vedoucích postech ‚Svobodné Evropy‘. Taková funkce je doživotním závazkem, i kdyby se v tom, kdo ji vykonával, probudilo zpozdilé svědomí. A právě lidé tohoto ražení se teď v médiích pokouší vydírat levici tím, že nám předhazují hodnoty humanismu a solidarity, na které sami, když po nich jejich principál dupal, zvysoka kašlali.

Když nás sekýrují němečtí ministři, že jsme prý div ne xenofobní, mluví za německý kapitál, který si nahrabal nejenom na Středním východě a v severní Africe, ale už roky tuneluje i nás. S ohledem na to, s jakým rasismem si zadal právě německý kapitál, je to ten poslední, kdo nás má nárok stavět do haptáku.“

Platí „Amíci“ aspoň dálniční známky?

Padl i dotaz, komu na Středním východě pomáhat, a komu ne. Skála: „Na syrském území je přes 7 milionů uprchlíků – z provincií, kde řádí teroristé, utíkají do míst pod kontrolou vlády. Ta se o ně dokáže postarat stylem, před nímž se sluší smeknout až k zemi. Hladem tu nikdo netrpí. Většina lidí bydlí pod střechou, a ne ve stanech. Děti chodí do školy, studenti na gymnázia i univerzity. Tím, kdo si zaslouží všestrannou podporu a pomoc – politickou i materiální – není Turecko, ale Sýrie. Legální vláda Bašára Asada.“

Všeobecné veselí vyvolala otázka, zda Američané platí při průjezdech Českou republikou dálniční poplatky. Obrtel: „Vozidla naší armády platí dálniční známky. Na žádném Strykeru jsem ale dálniční známku neviděl.“

A nakonec exkluzívně pro ParlamentníListy.cz: „Hashim Thaci, to je pro mne maličká satisfakce, že se i on začíná vyšetřovat! Takových lidí jako on je tam hodně. Snad ty boží mlýny nakonec melou," uvedl na adresu bývalého velitele UCK, pozdějšího předsedy vlády republiky Kosovo.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

To je zlé. Ivan Trojan a elita: Diváci volají policii. A ptají se

20:21 To je zlé. Ivan Trojan a elita: Diváci volají policii. A ptají se

Český lev se letos obešel bez diváků v Rudolfinu. Ceremoniál nicméně proběhl před kamerami České tel…