„Tato země od roku 1918 až do roku 1989 – s výjimkou ‚protektorátu‘ – hájila svůj národní zájem, mezinárodní právo. Stranila obětem, a ne agresorům. Za první republiky někdy i trochu kličkovala. Na straně agresí a masakrů však nestála nikdy. Teď se zalyká ‚spojeneckou vděčností‘ na té opačné. Zatím nám to dělalo ostudu. Kazilo dobré jméno ve světě. Teď se však kolaborantská politika obrací víc a víc i proti našim vlastním zájmům – bezprostředním a stále důležitějším. A to je výzva, jíž je nejvyšší čas se zabývat do všech důsledků – a spojovat síly všech, komu to není jedno,“ uvedl na úvod dvouhodinové besedy Skála.

O čem je – a o čem ne – realismus radikální levice

„My, komunisté,“ obrátil se k většině přítomných, „si to nemůžeme chtít ‚odpracovat‘ jenom na hřišti, které vykolíkoval někdo jiný. V bláhovém domnění, že právě v tom je ‚realismus‘ opoziční politiky. Kde ostatní končí, tam přeci naše iniciativa teprve začíná. Aby lidem otevírala oči, dokud je čas. Upozorňovala je na hrozby, které teprve přijdou. Že to hned neprosadíme v Parlamentu nebo někde jinde? Realismus radikální, systémové opozice má přece úplně jiná měřítka! Nesmí se honit až za následky následků, ale umět ukázat na samu podstatu věci. Právě to se nám, až na ty hrozby dojde, pokaždé vrátí i s úroky. Lidé si vzpomenou, kdo jim říkal celou pravdu – a vybízel k tomu, jak ty pohromy odvrátit, dokud byl čas.“

„Bezprostřední hrozby tohoto kalibru jsou minimálně čtyři. Signálem prvé je řecká krize. Řecko samo je jen první na řadě, zdaleka ne však poslední. Když tam humanitární kalamita vypukla, to téma se odevzdalo bez boje právě těm, kdo si je zaslouží ze všech nejméně. Kalousek rozesílal složenky. Chudáci důchodci si brali prášky na nervy a srdce. I ‚zleva‘ však zněly ukolébavky ‚Nestrašte nás Řeckem‘. Místo jediné správné odpovědi, důstojné skutečné levice: To ty, Kalousku, nás ženeš tam, kde je Řecko! To ty a tobě podobní zázraci umíte jen slalom mezi propady a stagnací – a i elementární provoz státu na stále větší dluh! Řecko je velkým varováním. 40 procent lidí tam už nemůže k doktorovi. Lékaři, jimž srdce neokoralo, vytváří sami různé charitativní spolky, které lidi na dně léčí zdarma, aniž je za to platí pojišťovna – a organizují pro ně i sbírky na léky. Na řeckém venkově se učitelé shánějí po základních potravinách pro děti, aby jim ve škole neusínaly hlady. I leckdo z našich řad se však slepě zhlédl v Tsiprasovi a jeho partě. Jak to dopadlo, už víme. Zázraky se dějí jen v evangeliích. Tsipras se umí culit do kamer. Hezky mu sedí i saka. Napřed to ale dovede až k referendu, které mu dá jasný mandát – a pak stáhne chvost a cukne k podmínkám ještě horším, než před referendem. Držme se přátel, kteří ví, o co jde, a nic podobného by jaktěživ neudělali. Až bychom jejich podporu potřebovali my, koketovat s jinými na náš úkor nebudou garantovaně,“ pokračoval v proslovu Skála.

Čtyři hrozby Evropě

„Druhou velkou hrozbou, která zdaleka nekončí, je ukrajinská krize,“ zaměřil se pak na východ Josef Skála. „Země se řítí do totálního kolapsu, prchají z ní statisíce lidí. Do Ruska ti, co mají nějaké vzdělání a možnost se uchytit. Ti méně vzdělaní, nucení přijmout mnohem horší práci i podmínky, západním směrem a často i právě k nám. Desetitisíce dalších, často nikde neregistrovaných, jich tu přibyly jen za posledních pár měsíců. Spásu pro naši ekonomiku v tom vidí jen blázen nebo námezdní šaman. S imigrací hnanou z podobných poměrů se k nám valí mzdový a sociální dumping, ale i černý obchod, brutálně řízená prostituce, organizovaný zločin. Ukrajinského národa je mi upřímně líto. Bývala to země usměvavých lidí ‚v poho‘, plných života. Potkala ji obludná tragédie.“

„Za ty, kdo fašistickému teroru unikli nebo se mu brání, se musíme postavit jednoznačně – i na Krymu a v Donbasu. Kdekoli dostaneme slovo, neváhat říci bez všech okolků, že čelit darebákům pyšným na nacistický rodokmen i asociálnímu masakru je svaté právo. Že může počítat i s naší jednoznačnou podporou. Ukrajina je modelový, čítankový příklad, kam až to umí dovést takzvaný ‚postkomunismus‘. HDP Ukrajiny činil pouhých 45 % úrovně z počátku 90. let už před ‚Majdanem‘. Lukašenko, z nějž dělá diktátora a krvavého grázla i český ‚mainstream‘, zvýšil výkon ekonomiky o 170 procent. Přestože ukrajinským oligarchům šel Západ na ruku, kdežto Bělorusko škrtil, jak se dalo. Schovávat se za řečičky typu, že na Ukrajině je to střet dvou imperiálních velmocí, je pro nás, komunisty, nedůstojné. Současné Rusko a Sovětský svaz není jedno a totéž. Děsivé rány, které mu zasadil už Gorbačov, pak Jelcin a zlodějská mafie oligarchů, ho v mnohém hyzdí dodnes. Právě Rusko je však hlavní protiváhou válečných magorů. Jejich snah šířit chaos a války dál. Stavět jim hráz je i náš rozhodující národní zájem. Kritický názor na politiku USA a NATO už má zřetelně nadpoloviční většina české veřejnosti. Kdo jiný se má stát jejím navigátorem a mluvčím, než právě my – ve férovém, rovnoprávném partnerství se spoustou jiných protiválečných, demokratických sil typu nového sdružení, v jehož čele stojí doktor Marek Obrtel!“