Ještě i v uplynulém týdnu se média poměrně hodně zabývala dvacátým výročím úmrtí zpěváka Karla Kryla. „Všichni vzpomínající ho celkem jednotně ocenili jako symbol určitého období české politiky a společnosti zejména z let 1968-69. Poněkud už se ale různí hodnocení jeho díla po roce 1990. Jedni říkají, že teprve tehdy v něm rozkvetl ten protestní zpěvák a dál pokračoval v reflektování špatností, které se děly, a to v duchu padni komu padni,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální odborník Petr Žantovský.

Nedá mu to nevzpomenout na jednu Krylovu hodně ironickou a satirickou básničku. „Kritizoval v ní tehdejší obsazení Pražského hradu různými umělci, desítkami různých poradců a podporadců za Václava Havla, což bylo v té době velice kacířské, protože Havel platil za národní modlu, která se nesměla kritizovat. A Karel Kryl si jediný dovolil tohle tabu překročit. Myslím, že to nejvíc vypovídalo o jeho povaze, o té vzpurnosti, o té neschopnosti krčit se před kýmkoli, i kdyby vypadal svatě,“ konstatuje Petr Žantovský.

Karel Kryl symbolizoval způsob života společnosti

Zároveň zdůrazňuje, že Karel Kryl měl velký respekt k hodnotám, které ho přesahovaly. „To bylo zřejmé už od osmdesátých let a od jeho – poněkud málo připomínaného – přátelského vztahu s opatem Anastázem Opaskem. Koneckonců právě v jeho kostele, v klášteře svaté Markéty, se konal 11. března 1994 Krylův pohřeb, kam se s ním přišly rozloučit desetitisíce lidí,“ připomíná mediální odborník.