„Dvacáté století je možné považovat z pohledu Čechů a Slováků za české a slovenské století. Když porovnáme, v jakém stavu jsme byli na jeho začátku a poté na jeho konci, tak je to úžasný rozdíl, v náš prospěch. V prospěch Čechů i Slováků,“ začal poněkud pateticky bývalý disident.

„Na začátku dvacátého století Češi neměli svůj stát a Slováci na tom byli ještě hůře, protože platilo to, co řekl uherský předseda vlády Koloman Tisa v roce 1875, že slovenský národ neexistuje. Na konci století jsme byli samostatné státy, byli jsme v OSN, ve všech důležitých mezinárodních organizacích, naši vojáci bojovali v rámci mezinárodních aktivit různě po světě. Prostě byli jsme na tom o mnoho lépe, a ve srovnání s ostatními národy a státy již srovnatelně.“

(Ne)naplněná očekávání

Důležitým dokumentem, odrážejícím představy lidí, byla podle Jána Čarnogurského Pittsburská dohoda z května 1918. „Ta byla uzavřena v Americe mezi zástupci slovenských organizací a Masarykem. V ní se hovořilo o tom, že Češi a Slováci budou ve společném státě a Česko-Slovensko se psalo s pomlčkou. A že Slováci budou mít vlastní administrativu, sněm, řeč a tak dále. Minimálně autonomii, jestli ne federaci. Ale to bylo v květnu 1918, a když ústava z roku 1920 odrážela vývoj od října 1918, tak toto se tam nedostalo. Když jsem četl nějaké texty, proč to tam nebylo, tak se to vysvětluje, že kdyby se tam dostala slovenská autonomie, tak by přišla na paškál autonomie pro Němce, pro Maďary,“ konstatoval čelný představitel KDU.

Milan Syruček, spoluorganizátor akce, mu skočil do řeči: „I pro Rusíny.“ Ostatně, aby ne, vždyť jedna větev početné Syručkovy rodiny má své kořeny na Zakarpatské Ukrajině.