I v minulých letech se mluvilo o nesvornosti našeho národa, a to kvůli politice. Letos byly prezidentské volby, komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?

Náš národ je svorný v nejkritičtějších okamžicích republiky. Snad nejsilněji se to projevilo v srpnu 1968. Z větší části v říjnu 1938, bereme-li v úvahu, že národnostní menšiny německá, maďarská a polská souhlasily s mnichovskou dohodou, aby u nás uvítaly své soukmenovce. Slováci si zase přáli rozpad republiky, aby mohli vyhlásit samostatnost, což se také dočasně stalo, než prezident Hácha vyhlásil na Slovensku výjimečný stav. A rovněž v listopadu 1989, kdy se k odpůrcům komunistů přidali i ti, kteří měli jejich legitimaci z existenčních důvodů, a nikoliv přesvědčení. To byla i kritická období našich dějin. Ale když se relativně nic neděje, když si žijeme dobře a nepociťujeme nějaké bezprostřední ohrožení, svorni nejsme. Proč také? Volby přece znamenají vždy politickou konkurenci, rozdělení společnosti podle politického přesvědčení. Jestliže u nás už dávno neplatí dělení na pravici a levici, protože třeba otázka důchodů, zdravotního pojištění, dálnic a další patří do jiné kategorie, tak se dělíme podle toho, čím slibům více věříme. A protože nám naši politici svým vystupováním a vzájemným osočováním nepředvádějí žádnou politickou kulturu, nevládne ani ve vztahu mezi občany.

Andrej Babiš získal důvěru Sněmovny, ale důvěru většiny národa nemá. Stojí za to, aby Česku vládl dál? Protestovaly proti němu různé skupiny lidí. Ubližují mu kauzy jeho minulosti, jeho rozdávačný a štědrý politický program, jeho vystupování, či je to něco jiného? Co Babiš dělá špatně?

Vaše otázka už je komentářem a nemám rád, když mi někdo vnucuje svůj názor, v tomto případě že Andrej Babiš „dělá špatně“ a já mám jen odpovědět, jak špatně to dělá. Kdo má u nás „většinu důvěry národa“, jak se ptáte? Babišovo hnutí ANO ve volbách zvítězilo a podle posledních průzkumů veřejného mínění se jeho pozice stále posiluje. Poslanecká sněmovna vyjadřuje svým složením volební výsledky, a tedy mínění voličů. Když dala vládě důvěru, dala ji ve jménu těchto voličů, i když nikoliv těch, kteří volit nepřišli, ale to je jejich problém. Přece platí základní princip demokracie, že vládne ten, kdo vyhrál volby. Jestliže se s tím někteří nechtějí smířit, protože nezvítězil jejich názor, je to opět jejich problém. Měl jsem s předsedou vlády několikrát co do činění, když jsem potřeboval řešit některé konkrétní otázky. Odpověď přišla hned druhý den – buď přímo od něj, nebo od toho, komu to dal na starost. S tak racionálním jednáním jsem se u předchozích předsedů vlád nesetkával. O jiných otázkách nejsem plně informován, a pokud si je nemohu ověřit od skutečných zdrojů, nezabývám se jimi. Ostatně specializuji se na zahraničněpolitické problémy, nikoliv vnitropolitické, a proto se k nim nemohu odpovědně vyjadřovat. A co se týče názorových rozdílů, politická kultura vyžaduje sice jim oponovat, ale respektovat jejich nositele, jinak by měl – řečeno sportovní terminologií – soudce pískat faul nebo ofsajd. Ale soudcem přece nemohu být já sám jako samozvanec. 

I v minulých dnech jsme řešili téma Miloš Zeman. Koncem roku znovu podpořil zrušení sankcí proti Rusku, na jaře naboural oficiální výklad „kauzy Skripal“ s tím, že novičok se v Česku tak či tak vyráběl. Vzbudil tím pohoršení. Je Miloš Zeman vlastizrádce? Může si náš prezident dovolit chovat se v rozporu se „spojeneckými svazky“?