„Mám za to, že se hroutí jeden způsob našeho pojímání světa. Dívám se na něj a vidím chybová hlášení. Systém, v němž žijeme, má rostoucí sklony k neefektivitě, ty sklony lze generalizovat a všechny už tady dávno byly. Výhoda historika je, že je vidí v celém historickém průběhu, vidí, co je statisticky pravděpodobné a jak to celé může skončit,“ říká Miroslav Bárta.

Bárta pak vysvětluje, že systém, v němž žijeme, zbytečně zanášíme formalitami, které vycházejí z toho, že systém považuje člověka a priori za nepřítele, za někoho, kdo potřebuje mít vše nalinkované. „To zároveň přináší možnost takového člověka moci okamžitě klepnout přes prsty, když se systému vzepře. Dobrým příkladem je justice. I podle vyjádření lidí z ní je zanesena množstvím nesmyslných vyhlášek, zákonů a předpisů, které jdou poměrně často proti sobě,“ uvedl.

Za jeden z příkladů zbytečných formalit považuje „dětská eurohřiště“. „Nechápu, jak jsem se mohl dožít svých pětačtyřiceti bez eurohřiště a pákových baterií na záchodech. Že mě nesežral nějaký mikrob,“ uvedl.